Dlouhý čas se líně plazí černou ulicí,
nahlíží do osvětlených oken,
ale pokračuje dál.
Dál, až k těm dveřím
ze kterých krev nestéká,
kde ovečka bečí a skáče,
skáče z vesela.
Netuší hada, kterého láká její nevinnost a bezstarostnost.
Tak odlož kopýtka, jdi spát.
Ulož své kudrlinky do voňavého sena a sni o kráse světa.
O kráse světa, která se vzdaluje,
vzdaluje s teplem co odchází z těla
na zem, kde plní škvíry a nedostaky rozbité půdy - té životodárné,
a taky břicho upíra, času.
Bim bam
zmlknou hodiny a je tu konec,
konec života, začátek světla.
|