Zeptal se mě syn,
jestli všechno vím,
jestli tomu k tomu všemu
taky rozumím.
Takže co teď s tím,
jak si poradím?
Říkám, hele milý synku
spolehni se na maminku,
ač neví vše nejlépe
je už déle na světě!
A syn – "to já vím,
tomu rozumím
už znám trochu svět,
vždyť mi bylo pět!"
„Oblékni si rifle, tričko,
pojedeme za babičkou,
vem si ještě bundičku,
maminčinej hošíčku.“
„Dvakrát teplo tam dnes není.“
Synečkovo udivení –
„Jednou teplo je tam dneska?“
Otázka toť dětsky hezká!
„Kolikrát je teplo, mami?“
„Jak je to s tím oblíkáním?“
Doběhl mně synek hezky
„Počasí je zatím hezký,
ale jen tak pro případ,
bundičku si musíš brát!“
„Který případ je to mami?“
pokračuje v přemítání.
Odpověď se hledá stěží,
o důvěru tady běží,
o tu moji, můj ty světe,
dítě teprv pětileté
ode mne a nejspíš hned
čeká jasnou odpověď.
„Pro případ, že počasí,
najednou se pokazí.“
A v tom slyším, jak mi říká:
„Bundu nechci, zkazí se mi,
v tom počasí pokaženým“!
Takže jak jen z toho ven?
Ještě není oblečen
usmívá se a pak říká:
„Raději půjdu do rizika!“
„Za babičkou pojedem,
bez bundy a s deštníkem.“
Mlčím. Říct se bojím slova,
začlo by to nejspíš znova.
Synek ovšem vznáší dotaz:
„Tak co, mami, bereš vpotaz?“
|
