|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Odpověď mladému básníkovi
Autor: zkusmo (Občasný) - publikováno 28.5.2007 (00:08:25)
|
|  |
Odpověď nicku Drvi, k příspěvku "Pryč a hvězdy (čtyři básně). Strach" (http://www.totem.cz/enda.php?a=180242)
Jestli je ti míň než 18, tak jsem přestřelil a kritika byla zbytečně ostrá. Leckdo začínal zhrubatak.
Řeknu to ještě jednou, snad srozumitelnějším a uhlazenějším způsobem:
Pokud píšeš, používáš určitý motivy a určitý figury a určitej rytmus. Vycházíš z představy toho, co považuješ za "básnické" a z toho má logicky vzniknout báseň.
- A v tom je právě problém! - a to je potřeba zásadně promyslet a přehodnotit. Pokud totiž člověk napíše to, co před ním už někdo stokrát použil (to co se považuje za "básnické"), najednou to ztratí hodnotu, výraz, obsah - už to neříká nic. Ve středověku to bylo přesně naopak, ale my musíme vycházet z poetiky 20.století.
A tak se stane, že něco říkáš, ale přes tu ohromnou slovní inflaci to najednou nemůžeš vyslovit. A musíš hledat jiný slova, formy, motivy a obraty a struktury, abys mohl mluvit, a hlavně (!) - aby mohly mluvit ony samy.
K básni -
bezdechý hlas - je bohužel klišé, v roce 1900 by to ale mělo výpovědní hodnotu. Viz symbolismus.
propast - příliš průhledný symbol. Skoro černobíle jasný, ale bohužel nemá už výpovědní hodnotu, jednak příliš často používaný a jednak nemá čemu by odpovídal - skutečnost už nemá (a nejspíš nikdy neměla) tak jednoduchý obsah, aby odpovídal tak jednoduchým symbolům.
"Ale hloubka povídá mi/ že můj útěk nelétá." - je třeba to komentovat? Není to tak průhledné, že se nad tím nepozastaví nikdo?
"křemen o vzduch křís" - to je obraz, který mě zaujal, jednak pro zvukomalebnost, jednak pro speciálnost - nebyl to jen šutr, byl to křemen - proč? ptá se čtenář, a konečně, tady mluví i rytmus.
Tanec ohňů s nocí - motivy zas příliš podléhají inflaci. A navíc, je to takové indiánské, nehodí se to k celku básně. Protože když píšu, nemůžu myslet je na preciznost výrazu a jeho obrazu, musím myslet i na konotace.
pouta - omleté
slepý krůček - ejhle, to není špatné, jak může být krok slepý? ptá se zmatený čtenář. A! Zmatení čtenáře - to je taky téma samo pro sebe. Nemůžu se mu podbízet, ale matu ho, nutím ho znovu si ověřovat, že rozumí, znovu se vracet k textu, respektive "za" text. Ale zároveň matení nesmí lhát, není to matení za každou cenu, je to matení, které je skutečnější, než jak na první pohled vypadá.
čistá krotká mysl - "čistá mysl" by byla čajovnicko-poetická hantýrka, která taky podléhá naprosté inflaci. Krotká mysl už zní líp, tady řeknu, že nevím, co k tomu říct.
A došlápnout - ale vlastně jo, pointa je důležitá. I když, čtenář si z ní na prdel nesedne.
A jde o čtenáře, chtěj nechtěj. Jistě, básníku, zápasíš s básní, resp. zápasíš s ní jen kvůli tomu, abys jí nezpůsobil sebemenší náslilí a abys jí slyšel. Jinak se ti nedá, jinak je to jen tvůj výplod fantasie. Jenže druhá stránka mince je ta, že ji bude číst někdo, kdo tenhle zápas neabsolvoval. A to je právě ten moment, kdy báseň musí vypovídat sama. A co neříká ona, ty coby básník nemáš právo obhajovat. Když báseň nemluví, je špatná. I kdyby za ní bylo studium filosofie a komparatistiky zakončený červeným diplomem na Univerzite v Berkley. S takovými obhájci vlatních básní se tu člověk potká, ale jsou to pak vlastně jen karikaturisti těch vlastních básní. Ne víc.
Ad subjektivita - ano jistě, máš pravdu, jenže obzvlášť básník nesmí si zaměňovat subjektivitu a naivitu. Bohužel. A subjektivitou se nelze obhajovat, to je argument mimo všechny diskuze. Naivita je sice v jiném kontextu životadárná síla, ale nesmí se zaměňovat. Proto, když mi píšeš o "vykonstruované subjektivitě", musím ti dát úplně za pravdu .
A připojuji omluvu, za břitkost, možná nemístnou.
zkusmo
|
|
|
