Skoro bych začal i věřit, že se jedná o virus. Taková zákeřná chorobička zablokující na nějaký čas mozková centra optimálního vnímání. Spoustu jedinců nenavštíví nikdy, naštěstí, některé ovládne přechodně a jiným bohužel způsobí celoživotní disfunkci. Na mě tohle postižení sedlo na přelomu šestnáctého a sedmnáctého roku. Musil jsem virus Ortodoxního Inťoše (dále jen OI) chytit někde na nějaké z Pražských diskoték, nebo ve škole, protože nikam jinam sem v té době nechodil. Od nějaké slečny to být nemohlo, protože mé tehdejší poskytovatelky ženského protějšku pro jiné a intimní chvíle by ani nevěděly, co všechno si pod pojmem intelektuál představit a s kamarády se ani nelíbám, na tož aby se něco mezi námi přeneslo, kromě pubertálních vtípků a prasárniček. Prostě jsem byl takový vlnící se teenager v rytmu disca, konzumující kolu s rumem a nosící značkové hadříky.

     Konzumoval jsem také spoustu literatury a to kvalitní, hodnotné a už odmalička. Nikdy jsem se díky tomu nepovažoval za jiného a nikdy ani za lepšího. To že dokážu pochopit složité literární dílo pro mě bylo stejně přirozené, jako že moji přátelé z tehdejší party, se kterou jsme páchali pouliční výtržnosti a lehce perverzní mejdany, nepochopí ani křížovku. Potom mě ale napadl virus OI a to dokonce nejtěžší forma O5I1. Nemoc má na pacienta obrovský dopad, absolutně znemožní mu příjmat cokoliv, co neobsahuje revoluční myšlenkovou a intelektuální hodnotu. Protože takových věcí s označením geniální moc není, začíná pacient hladovět a trpět psychózou, že on jediný pozná, co je správné a hodnotné, čím by se lidé měli a hlavně neměli zabývat a jeho slovník se soustředí na slova typu shit, brak, komerce, debilita, povrchní, plytké, bez nápadu, mělké a podobně. Samozřejmě, že nikdo z jeho okolí nikdy nemůže pochopit, o co mu vlastně jde a všichni mu jemně, nebo i hrubě naznačují, že je tak trochu mimo, což místo aby dotyčného přesvědčilo o vlastní prostoduchosti, zatvrdí ho to a on se vydá na křížovou výpravu proti všem. Tady je důležité zmínit, že opravdu proti všem, kromě sebe, protože i když s potká s člověkem na stejné vlně, čili se stejným postižením OI, nerozumí si, oba totiž svým narcismem vůči vlastním myšlenkovým pochodům popírají nejzákladnější princip každého člověka jen trochu koketujícího s intelektuálstvím a to je respektování individuality každého jedince.

     Nejdříve se intelektuální nadčlověk musí odlišit, takže jsem začal nosit nemožné hadry. Pak samozřejmě musí dát svým slovům patřičně chytrý styl, takže slovník cizích slov se stal mou nejčtenější knihou. Také nemůže mít obyčejné vystupování, každý musí hned věděl, kdo přichází a jak je proti příchozímu nízkým tvorem, takže jsem počal klást nohy před sebe a házet jenom hlubokomyslné a přezíravé pohledy. Ostatní přišlo tak nějak samo. Nuda, odcizení se a velká neopodstatněná sebedůvěra ve vlastní názory. Do spirály úpadku soudného myšlení jsem se zamotával také díky nahromaděnému semenu, od nějž mi už žádná z discotékových a barových slečen nechtěla odpomoci. To ani ručně, i když dřív stačil úsměv. No a protože i dívky z časopisů byly proti mému přesvědčení, stala se i masturbace občasným jevem, takže mi mozek rozežíralo nejen mé přerostlé intelektuální ego, ale i hromady nevyprázdněného semene, což je v tomhle věku u nedospělého muže ta největší katastrofa, jaká může tělo postihnout.

     Sport se mi stal nepochopitelným mrháním lidských a finančních zdrojů, televize byla zdrojem úpadku a nákazy a tančit jsem neměl chodit kam, protože to co jsem v té době sjížděl do svých uší nikde nehráli a vlastně to ani nikdo neznal. Nepochopený, ztrýzněný, s tělem ochablým a přesto zatvrzelý jsem žil a možná by mě nic nezachránilo a já takový zůstal dodnes, nebýt pudu nejsilnějšího, kterým sem tenkrát tak opovrhoval. Prostě mi po čase začalo hrabat z toho, jak dlouho už jsem nesmočil a snaže se zase přiblížit opačnému pohlaví jsem slevoval a rychle slevoval a najednou jsem se vrátil do normálního, intelektuálně zdravého stavu, opět zhubl a vypracoval své tělo, zjistil, že na některé filmy se dá koukat a že trsat se dá všude, protože přece doma mě nikdo nenutí, to poslouchat. Pak samozřejmě přišlo, co se muselo stát a po několika pravidelných proniknutích skrze stydké pysky do měkké vlhké uvolněné vaginy a následném pohybu v ní, jsem byl vyléčen. Děkuji za to.

      Choroba ale žije dál, neustále napadá zdravé jedince a přetváří je na jed, schopný otrávit cokoliv zábavného. Mrzí mě jejich stav, dobře vím, jak sami trpí, jenže dialog s nimi nic nezmůže, to dřív vysvětlíte teleti, že je tele. Tak si říkám, že hrubá síla nemusí být špatným nástrojem, když by mohla pomoc dobré věci. Když každý, kdo narazí na postiženého ho okamžitě propleskne, nemocný se rychle dá dohromady a choroba nebude mít šanci zahnízdit natrvalo v hostiteli, nebude mít šanci a virus to na poli evolučního boje vzdá. Pár facek je v tomto případě účinější, než vakcinace. :-)))