Imaginární přítelkyně, "nejjednodušší a nejkratší" román Johnnyho Irvinga... Na první pohled celkem nuda - autobiografická knížka, kde Johnny popisuje svou zápasnickou kariéru. Asi bych umřela nudou, kdyby to napsal takovej Tolstoj nebo Zola, ten realismus by byl fakt ubíjející, ale Jeho popisy jednotlivejch zápasů, různých chvatů a výsledků meziškolních kol jsou svým způsobem...strhující...

Na svůj první zápas v "díře" vzpomínám jako na cennou zkušenost. Zápasníci, kteří trénují teprve prvním nebo druhým rokem, nebývají na základních a středních školách zařazováni do družstev, která se mají účastnit nějakých významnějších soutěží. Zápasení - narozdíl od baseballu, basketbalu, hokeje nebo lyžování - nepatřilo v padesátých letech v New Hampshire ke sportům, které by každý provozoval už od malička...

Další zajímavostí knihy je ona "imaginární přítelkyně"...Až do strany 46 o ní není ani zmínka. A sama Přítelkyně je rozepsána na dva odstavce vlastně jako důvod, proč Johnny nechce zůstat na pittsburghské universitě. Anebo Irvingova dyslexie: nedokáže rozlišit "alegorii" od "alergie", což většina dnešních (mladých) lidí taky. (Nebo přinejmenším neví, co Alegorie je. Prý Jinotaj...)

Musím se přiznat, že knížku nemám ještě přečtenou, ani jsem se nepokusila shrnout děj či filosofickou stránku díla (pokud nějakou má), ale spíš si poznamenala, co mě zaujalo...