A Diotima pravila: Ach, Sókrate! Stále tu nebo onde, vedeš rozpravy na téma lásky, ale ale kdybys byl láskou naplněn, pak bys tak sotva činil. Anebo tvá láska překypuje v žertovném žvanění, jež ti tryská z úst a ty jej zahaluješ vážnou tváří a důstojným přednesem, takže se ostatním zdá, že se zabýváš věděním po způsobu filosofů a žáci, kteří tě milují,  ti žádostivě visí na rtech. Snad proto sis nezvykl své myšlenky zapisovat, jako jiní, kteří ničemu doopravdy důležitému nerozumí. Svými myšlenkami plýtváš jako rolník, když seje obilí a rozhazuje plnými hrstmi a nestaráš se o to, co z nich zbude zítra. Avšak jiní se starají, Sókrate, jiní se starají, a jejich úmyslny nemusí být čisté. Ty rodíš a zaséváš, ale tvůj poklad neleží ve slovech.

 

Ale co když ne, Diotimo, co když ne? Co když jsem člověk nevědomý jako všichni ostatní: co když vedu tyto ustavičné rozpravy právě proto, že jsem ve věcech lásky neznalý a můj rozum se marně pokouší objevit a vyrvat její tajemství, jak to my muži obyčejně a neomaleně činíme. Pak dovol, abych se zeptal tebe, Diotimo, nejvznešenější mezi ženami:  Co je to láska a odkud se bere?

 

Pravdu spola tušíš Sokrate, pousmála se Diotima. Rozum je jako klec, s kterou se blížíme ke krásnému divokému ptáku, abychom ho chytili. Avšak někdo je žije jako onen divoký, plachý pták s bysrýma očima a těší se blaženosti lásky, raduje se, že onu klec už dávno opustil. Jsi-li lovcem či ptákem, víž jen ty sám, Sókrate.

 

Nuže slyš mou prostou zpověď, řekla Diotima a zahleděla se  do dálky.

 

Člověku ponořenému do lásky je vše láskou a jeho oči a ruce jsou jí plné. Neboť jeho srdce spočívá v prameni, ponořeno v neviditelném a necítí překážek a vzdáleností.

 

V jícnu sobce nalezneš ustavičný nenaplnitelný hlad a v jícnu hladového slepou touhu.  Láska však není hladověním. Je plností.

 

Přesto nikdo lásce není vzdálen – ačkoli kameny necítí svěžest bystřiny, v níž leží.

 

Básník je zase jako utržený květ plovoucí po hladině, vydán na milost a nemilost vrtochům lásky. Jeho láska jasně zazáří jako světlice, ale opět se propadne do tmy.

 

A my všichni jsme někdy kameny a někdy básníky.

 

A milující pár jsou jako dva propletené věnce unášené proudem, které nikdy neví, kdy je proud rozdělí, a pro tento dar nevědění jsou šťastní.

 

Ale každý člověk je řekou se svým pramenem, skákající bystřinou, vodopády, středním tokem s meandry a majestátní deltou rozlévající se do moře za křiku racků. Ano, každý člověk je nebeský pták ve své fázi letu. A láska je věčným koloběhem oceánu, páry, nebes a deště.