Prsty přeskakují z černé na bílou
mlsám tóny z klavíru
nemůžu se nasytit
svobody

mávám rukama
racku pověšený za nehybnost vzduchu
nes mě
nebe
a
větře
mé moře nejsi tak daleko jak by se zdálo
přeléváš se v mé Duši
a ty
sluníš se uprostřed toho místa
s tváří obtisklou do písku
klenbou, jež podpírá tvou hlavu
a nekonečnén oči Večerní
modro
sivé
popelavost tichých křídel
jen nadechnu se
počkáš na mě až pozvedne své perutě
dolů nahoru
proplétám se závějemi
vodních řas
a stačí, že oba kdesi existujeme
stačí hrozně málo
já...mluvím o štěstí