|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Lidskej flašinet
Veleváženej pane, hej, pane, nebyl by drobáček? Nebo aspoň cígo, nebo jenom doušek vodky? Neříkejte ne, pohleďte na mě a poslouchejte, jak sem to jenom dopad. Jak já sem to jenom sešel. A to eště před rokem sem měl, kde bydlet, krásnej byt, v paneláku s výtahem, nejvyšší patro, výhled na sídliště. Jó to sem si žil. To sem eště nechlastal.
Stalo se to tenkrát, když sem eště studovával. Mladej, urostlej- nevěřil byste, ale já před tim rokem míval páru- jó a čerstvej taky sem bejval. Těšil sem se, že si najdu ňákou smysluplnou práci, abych si taky něco vydělal, ale furt sem nevěděl jakou. Nebylo to lehký, něco sehnat, přece jenom ta škola žrala dost času. A pak jednou sem si řek, praxi nemáš, chytrej nejseš, psát budeš.
Rozumíte? Psát. Jako do novin nebo tak. Myslel sem si, něco dobrýho napíšeš a za půl roku budeš ukazovat zuby na titulních stránkách bulvár-časopisů. Tak sem po škole zašel do města a koupil krásnej poznámkovej blok s mikim…nebo počkejte…jo s mikimauzem..určitě. Doma sem zased do křesla a půl hodiny hryzal tužku. Víte, milej pane, vono se řekne, napiš něco. Ale co psát? To je ten problém. Tak sem si vzpoměl na Halinu Pawlovskou, určitě jí znáte z televize, a začal shánět inspiraci. Proč chodit daleko? Pustil sem rádio. Chvíli sem poslouchal a potom napsal hodně velkou kravinu. Tak sem to pro změnu zkusil s televizí a napsal eště větší blbost. Dodnes nevim, jestli se na těch článcích víc podepsala úroveň telivizního a radiovýho vysílání nebo muj nízkej intelekt. Jedna věc je však jistá, oba články sem začmáral a vyhodil.
Pak sem si řek, nejlepší inspiraci najdeš venku, v přírodě. Tak sem vyrazil. Když sem na břehu rybníka vodehnal několik hrajících si parchantů, napsal sem slušnej článek, ale po opětovnym přečtení sem pochopil jeho nepochopitelnost pro městský lidi. Článek sem rozcupoval a naházel labutím. Pak sem zkoušel všechno možný, ale nic nezabíralo. Ve stojce sem vydržel jenom dvě minuty než sem se bezvládně svalil na zem, hra na housle čílila sousedy natolik, že mi hrozili vystěhovánim. Co dál? Kde vzít inspiraci? V nouzi nejvyšší sem usoudil, že nejlepší inspiraci najdu v hospodě. A taky jo.
U báru seděl místní štamgast, mrkal na mě přes půl litr a přímo si řikal vo interview. Po půl hodině vyprávění a sedmim pivu sem měl duševního materiálu na jeden román a deset článků. Když sem ale doma přiložil tužku k mikimauzovi, mikimauz se na mě začal usmívat,víčka mi ztěžkla , duševní materiál se přesunul z hlavy do žaludku. Ráno sem ho ústy vyprovodil do záchoda, čímž sem ho v podstatě zhmotnil, ale bohužel ne do kýžený formy článku a nezbylo z něj nic než vzpomínka na méno štamgastovy babičky, nepříjemnou pachuťv ústech a fakt, že v hospodě je inspirace habaděj. Do školy sem ten den nešel a strávil ho celej v hospodě, tentokrát , pomnětliv včerejšího neúspěchu, už se ani nesnaže nic zapamatovat. A vod toho dne se to se mnou táhne. Z domu mě vyhnali, ne kvůli houslím, ale prej, že tam týram kočky, no považte, kdyť já nikdy žádnou v bytě neměl.
No a teď v hospodě marně hledam inspiraci každej den a článek sem eště žádnej nenapsal. Ale možná, že se někdy vodhodlam.
Tak a takhle já sem dopad a teď mi dejte ten drobáček, páč sem dneska eště nevečeřel a jestli se dneska ne…..
Jéžišku, zlatej pane to nemuselo bejt, pánbůh vám to zaplať. Pane, pane, já vo vás napíšu ten článek.
Jen račte blíž milostivá paní a přispějte mi na večeři, páč nemam ani vindru a ten držgrešle před váma mi dal jenom bůra a pokud se dneska nenajim tak si přísahámbohu něco udělam.
|
|
|
