|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Mainz ist Mainz
Autor: rtom (Občasný) - publikováno 9.8.2007 (23:22:14)
|
|  |
| Na začátku krásného a teplého jara 2007 jsme pojali rozhodnutí podniknout kolosální, tedy cyklistický výlet do nejpůvabnější části Porýní a projet ho na sever i na jih od Lorelei, krásné to blondýny, která sedíc na útesu v nejužší zatáčce Rýna blbla prý hlavy lodníkům tak, že zatáčku nevybrali, na dně pak ukládali své náklady a po proudu do Rotterdamu posílali trosky svých lodí.
Není však účelem tohoto pojednání popisovat naše zážitky; účelem je popsat jen jeden z nich, ten nezapomenutelný.
I rozhodli jsme se dojet na kolech do Mainzu, půvabného centra spolkové země Porýní, Westfálsko. Pro neznalé – a pro pochopení následujících událostí: Mainz je město veselé až rozmarné, začíná i končí tu německý karneval, je prostě centrem masopustního šílenství.
Tento příběh bude důkazem, že jsou tam sice na leccos zvyklí, nicméně…
Už začátek byl zajímavý – v tomto městě právě probíhal (a to doslova) tradiční městský maratón. Předjížděli jsme mátožně dobíhající postavy brodící se v odhozených kelímcích u občerstvovacích stanic. Bylo krásné počasí, rozhodli jsme se tedy zamknout kola u nádraží, prohlédnout si město a pak se do Oberweselu, kde jsme bydleli, vrátit vlakem.
Vše probíhalo až podezřele hladce.
Pouze však do chvíle, kdy jsme se – posilněni kafíčkem a dorty – vrátili ke kolům.
A to je chvíle, kdy je třeba představit naši sestavu: jsme dvě manželské dvojice důchodců, skupina, kterou by německý teenager nazval jedním slovem: „Grufties“. To je možno přeložit jako: postavy ze záhrobí, chodící mrtvoly, kostry, z nichž dosud neopadalo maso, a tak podobně.
V každém manželství, které trvá po desítky let, probíhá skrytý, leč urputný boj o to, kdo má pravdu. Vím z vlastní zkušenosti, že s ubíhajícími lety a přibývajícími křížky je tento boj čím dál tím víc nerozhodný. Dnes to však mělo být jinak.
Náš přítel Albert přistoupil k dvojici kol, zamčených k sobě jeho modrým zámkem a klíčem, který měl na tkaničce kolem krku (ano, vracíme se do let, kdy nám tam rodiče věšeli klíč od baráku), se pokusil zámek odemknout. Nešlo to. Jeho žena Veronika poprvé obrátila oči v sloup. Tento jev se v dalším ději bude opakovat tolikrát, že nadále budu používat jen zkratky: OOVS - obrátila oči v sloup. „To je pitomý vtip“, usoudil Albert, „nacpali nám něco do zámku“. OOVS. I jali jsme se ono něco usilovně vyškrabávat, nicméně klíč ne a ne. OOVS 3x.
V tom okamžiku se začal termín odjezdu vlaku přibližovat trojnásobnou rychlostí. Rozhodli jsme se operativně a nepochybně správně: Dvojici kol čapnout „do teplých“ a donést do vlaku. Pak se uvidí.
Není třeba zdůrazňovat, že dvojice „Grufties“ nesoucí dvě zamčená kola a prodírající se davem dvoranou moderního německého nádraží až příliš dobře ladila s obecně známým faktem, že v Německu je každých 80 minut ukradeno kolo. Kdykoli jsme se obrátili na naše ženy se zbývajícími koly, OOVS. Ach jo .
Toto nádraží je nejen velké, ale i velmi složité. Několik podlaží a mezipater, propojených bludištěm výtahů, pojízdných schodů, tubusů a schodišť. Začal děj, proti němuž je Chaplinova „Moderní doba“ dětskou říkankou. Nevím, kolikrát jsme vyjeli výtahem nahoru a dolů, nepřetržitě hledajíc nástupiště 2b – a není divu, že jsme se ztratili našim ženám.
Když jsme jeli asi pošesté kolem strážníka Ralfa Dietera Halsüberkopfa, konajícího tam službu, předstíral tento, že si zavazuje boty, aby nás nemusel zatknout. Výpravčí Hans Joachim Kugelmischer už při našem čtvrtém průchodu opatrně nahlédl do rozpisu služeb, zda se tam nevyskytuje zmínka o závodu v nošení zamčených kol.
Minutová ručička zběsile spěchala k okamžiku našeho odjezdu, když jsme už podruhé sjeli výtahem do sklepa. Při zpáteční cestě ve skleněné kleci nahoru – a opět špatně, jsme v jednom patře zahlédli naše zoufalé manželky, běžící s koly za neustálého OOVS z mezipatra 11b do nástupiště 6L, z něhož dle informací měl být vstup na nástupiště 2a, které mělo pokračovat na 2b. Skončily na 8c, kam i nás vysílené na smrt poslal pomocník výpravčího Kurt Fingerstäcker a někam naléhavě telefonoval.
Při jedenáctém průchodu kolem strážníka Ralfa Dietera Halsüberkopfa seděl tento na zemi, čepici před sebou a posunky naznačoval, že je hluchý, němý a OOVS.
Nevím, kolik jsme vyčerpali možností tohoto labyrintu, nicméně na nástupišti 7c, kde jsme zcela vyčerpáni vydechovali, zeptali jsme se službu konajícího výhybkáře Franze Josefa Vogelschmidta, kudy na 2b. Ten nás poslal na 4d, a než jsme zašli za roh, slyšeli jsme, jak do telefonu říká ženě, aby zapnula televizi, jestli není válka.
Vrcholem bylo poslední osmnácté setkání s naším starým známým výpravčím Hansem Joachimem Kugelmischerem, který děsíc se možnosti, že bychom se jej mohli ještě jednou zeptat, kudy na 2b, vskočil do kolejiště a utíkal směrem na Mannheim.
To už ovšem ručička hodin nervózně poškubávala nad minutou odjezdu, když jsme zahlédli naše ženy zběsile nám mávající směrem, kterým jsme svůj náklad táhli už nejméně dvanáctkrát. Následovali jsme je a ukázalo se, že tentokrát se zeptala moje žena, která prokazatelně vůbec neumí německy. Naše zachránkyně za neustálého OOVS přidržely dveře vlaku, aby nemohl ujet, a my nastoupili. Ještě než jsme vysílením upadli do bezvědomí, zahlédli jsme, jak před nádražím zastavují policejní vozy a záchranky.
Hned jak jsme se probrali, začala mezi námi živá debata na téma, co dál. Bylo rozhodnuto v cílové stanici sehnat pilku či rozbrušovačku a zámek zničit. Hned nato vyšlo najevo, že naši přátelé mají – dva modré zámky (jak rafinované) a tedy dva klíče. V tom okamžiku položila moje žena Magdalena rozhodující otázku: „Alberte – co máš na té druhé tkaničce?“
Závan strašlivé nejistoty se objevil v jeho očích.
„Na jaké druhé tkaničce?“
„Ty máš na krku dvě!“
Těžko popsat výraz jeho tváře, když vytáhl onen druhý klíč na druhé tkaničce.
Veronika – OOVS trvale. Konec dobrý, všechno dobré – nikoli však pro poměr sil v oné manželské bitvě.
Na závěr několik výstřižků z tamních pondělních novin.
Titulek
Výpravčí Kugelmischer dostal medaili.
Neuvěřitelný příběh se stal výpravčímu Hansi Joachimu Kugelmischrovi. Zřejmě z vedra měl ve službě vidění, jak jej několikrát za sebou obtěžují dva bezdomovci nesoucí dvě k sobě zamčená jízdní kola. Aby jim unikl, vydal se pěšky kolejištěm směrem na Mannheim, kde jej hned za nádražím Mainz HBF odhodil přijíždějící vlak.
Výpravčí celkem nezraněn spadl z náspu a skutálel se před cílové stanoviště Mainzského maratónu, a protože byl zbědován přibližně tak, jako by ho uběhl, dostal medaili a odešel neznámo kam.
Titulek
Zloději kol terorizovali HBF v Mainzu
Již dlouho si obyvatelstvo stěžuje na stále se opakující krádeže kol v našem městě. Obzvlášť varující případ lhostejnosti se stal v neděli na hlavním nádraží, kde čtveřice podezřelých individuí, z nichž dva muži dokonce zamčená kola nesli, třicet minut zmateně pobíhala, cizím přízvukem se vyptávala a když konečně přijela přivolaná policejní hlídka, celá skupinka beze stopy zmizela. Ano – tak to vypadá s naší bezpečností.
Titulek
Dementi policejního ředitele
Policejní ředitel Horst Genickbrecher rozhodně odmítá obvinění, že v době napadení Mainzského hlavního nádraží skupinou teroristů převlečených za cyklisty nebyl k dosažení, přestože měl pohotovost. Šlo o krátkodobou nevolnost, kterou potvrdil dr. Unterschrift Stempel. Dámské kalhotky navlečené na telefonu policejního ředitele nemají s případem žádnou příčinnou souvislost, přestože test DNA prokázal, že patří jeho sekretářce, slečně Bolly Daster. Policejní ředitel zvažuje žalobu pro křivé nařčení a pomluvu.
Titulek
Odstoupit? Směšné.
Kurt Beck, ministerský předseda Porýní Vestfálska se vyjádřil k výzvě opozice aby odstoupil kvůli selhání bezpečnostních složek ve skandálním nedělním případu napadení hlavního nádraží v Mainzu skupinou teroristů.
„Tento požadavek je směšný,“ řekl Kurt Beck „ v každém okamžiku měla naše policie situaci pod kontrolou. To, co se mohlo jevit jako nepřípustná nečinnost, bylo ve skutečnosti koordinované vyčkávání, zda se neobjeví další členové této skupiny, která se primitivně maskovala jako zmatení cyklisté. Byla to provokace, na kterou naše výborně vycvičené bezpečnostní složky nenaletěly. Napojení na organizaci
Al-Kajda se ostatně nepotvrdilo.
O skvělé morálce v naší policii svědčí, že se nádražní policista Ralf Dieter Halsüberkopf právě dobrovolně přihlásil do naší jednotky v Afghánistánu. Jen tak dál!“
Dle skutečné události napsal a jen mírně přizdobil
rt
|
|
|
