slunečnici za uchem,

prý se ještě nesetkala

s takovýmhle (zlo)duchem,

po mých básních protočila

zřítelnice vzhůru,

ráda by se přiučila,

budu jejím guru.

„Napíšu ti“ slibovala

na Skleněné louce,

„poezii jemnou jako

nitka od pavouce“,

„seš si jistá?“ povídám jí,

„zní to nějak smutně“

„novotvary psát mám právo!“

řekla rezolutně.

Pak se někam vytratila

v poetickém oparu,

snad se dala do hledání

literárních soumarů,

jenom občas přijde pozdrav,

nejvíc takhle z rána,

z Norska nebo ze zahrady

poloboha Pana.

Takže z ní znám,

musím přiznat,

jenom sem tam chapadlo,

bohužel už nechápavé

- to to tedy dopadlo-

šlehne, štípne, připopíchne

nenápadným veršem…

…coby guru neobstál jsem.

Snad když budu terčem?!