Na kopci stojí vilka. V ní nezvykle útulný nemocniční pokoj. Je odtud moc hezký výhled do kraje. A já tam ležím na posteli. Necítím se nijak uvězněně, ale přece jen nemám radost z toho, že mě sem šoupli.
*
Do pokoje vchází mladá doktorka, mám pocit, že jí mohu důvěřovat.
"Nechcete se projít? Ráda bych si s vámi popovídala," optá se.
"Chtěla bych vás požádat, jestli byste mi mohl trochu jasněji vysvětlit to o vašem otevřeném vědomí, jak jste o tom mluvil při příjmu. Vůbec nic jsem z toho nepochopila, soustředila jsem se spíš na váš celkový stav," přejde rovnou k věci, když spolu vycházíme z budovy po cestičce, která vede k asfaltové silnici na úpatí kopce.
*
"Nevím, odkud bych začal. Asi u té postavy bojovníka, která mě často pronásleduje, se kterou se bez vůle nebo dokonce proti ní ztotožňuju," pouštím se do výkladu, který nemám ani málo připravený. Ale chci jí všechno říci co nejjasněji, aby si nemyslela, že mám v hlavě nějaký nebezpečný chaos.
*
"Dobře. Včera jste mi vyprávěl o téhle vaší vnitřní postavě, zajímalo mě to, a tak jsem si o archetypu hrdiny něco přečetla." Po těchto slovech zalistuje v knížce, kterou s sebou nese v podpaží.
"Tady o tom Mindell píše," ukazuje prstem na jeden odstavec v knížce: "Hrdina je zastáncem a představitelem mravních příkazů a kulturních hodnot. Symbolizuje vědomí a sílu, jež hájí etické zásady za všech okolností. Jeho negativní charakteristiky vyplývají ze způsobu života. Poněvadž zastává nekompromisně vědomí, má sklon být příliš silný. Jeho cítění a vztah k ženskému elementu bývá proto občas narušen. Život je pro něj neveselým, smrtelně vážným zápasem za udržení zastaralých zásad, kulturních hodnot a osobních závazků... Dál nemám chuť to číst. Něco se ve mně začíná proti těmhle definicím bouřit."
*
"Dobrá, dobrá, ale každá věc má přinejmenším dvě vzájemně protikladné tváře. Stejně tak bojovník nebo tenhle Mindellův hrdina," odporuji trochu zprudka.
"Může se zaměřovat na obranu jakéhosi morálního kodexu, i když o něm není vnitřně přesvědčen," pokračuji už o poznání volněji.
"Ale je i opačný bojovník, bořitel, který se snaží násilně zvrátit vše dosavadní, zaběhlé." Tváří se chápavě a tak hned pokračuji dál, aby neměla čas něco namítat.
"Tohle sváření je jen částí otevřeného vědomí, taková jeho prvotní potíž, přes kterou přejít je dost nelehké."
*
Zase nic neříká, a tak se snažím do toho moc nezamotat.
"Vedlejší a nejviditelnější projevy jsou záchvaty vzteku, hledání nepřátel a skrytých škůdců, obviňování všeho a všech, včetně sebe sama."
*
Radši se na ni ani nepodívám a povídám dál.
"Když se ale propluje tímhle obdobím nebo úskalím, které je ale nejspíš nutné si prožít, dostaví se nebývalá a nečekaná vyrovnanost."
Řekne jenom hmm. A dál mě pozoruje.
*
"Jako když někdo chce najít svůj směr. Měl by vědět, že nalevo je zeď méněcennosti a napravo propast nadřazenosti, a to se podle mě nemůže při otevřeném vědomí nedostavit. A pokud si to člověk neprožije, neví o tom nic, i kdyby se krmil odbornou literou od rána do noci a konzultoval všecko s největšími odborníky. Vlastní zkušenost nic nenahradí."
"A basta," dodává a trochu se usmívá tomu, jak se pokouším dostat do správné vykladačské nálady.
*
Nenechávám se odradit její ironií a hned pokračuji: "Další věcí, která se potom dostaví při tom totálním uvolnění je zážitek ticha, klidu, kdy každý vnější podnět je zmnohonásoben. Zvuk vzdáleného vlaku, stín vržený do tváře chlapíka na tramvajové zastávce, barva vlasů kolemjdoucí holky a další a další. Je ohromně těžké nebrat tyhle věci vážně a nepodlehnout jejich kouzlu. To ale nemění nic na věci, že je potřeba se zastavit."
"Ano, chápu," říká jenom.
*
"Nebezpečný průvodní jev otevření se je taky zrychlené myšlení, volné asociace a shluky navzájem si podobných nápadů. Třeba příklad: v enneagramu číslo devět je slon, Spasitel, spodní čakra je slon, uvězněné či ochočené a domestikované nevědomí, když se pár těchto a dalších podobně vypadajících informací dostane do kotlíku zrychleného a uvolněného proudu myšlenek, nelze nezabřednout do rádoby stoprocentně fungujícího výkladu, který se zdá nenapadnutelný. Není dobré brzdit tuhle rozjetou myšlenku, ale přitom je potřeba ji nebrat vážně. Ona sama se unaví a odpluje. Svým způsobem krásně vyčistí všechny spoje, které mýticky a neracionálně, ale vlastně i zdánlivě racionálně zapadají do sebe. Zůstane potom volná cesta obyčejným věcem a příběhům, které jsou důležité. Všechny překombinované konstrukce prostě odplynou. Není potřeba něco vykládat, vždyť je to tak, jak to je. A je to tak proto, že to tak má být. Proč tedy k tomu cosi přidávat, stačí vědět, jak to je. A že to tak je, k tomu dojde každý, kdo někdy prožil zážitky otevřeného vědomí."
Nechci se jí radši ptát, co ona na to. Jen ukazuji rukou dolů do údolí a hodně nápadně nenápadně měním téma.
"Podívejte, jede sem autobus."
*
"No, dobře a co dál? Myslím, jak se to jinak projevuje, to vaše otevřené vědomí?"
"Další úskalí je ohromný příliv energie. Celé tělo vibruje, dostavují se tanečky, rytmické poťukávání, jakoby každým krokem si člověk sám pod sebou otáčí zeměkoulí. Je to velmi strhující, neočekávané. Jednoho to nadchne, jak se téměř odnikud dostaví tato všezahrnující síla. Ze své zkušenosti vím, že není dobré to tlumit, jednou začas a bez publika není špatné se podvolit potlačované základní životní síle. Nechat ji projít kudy má. V páteři je horko, hlava svítí zlatem, rukama projíždí chladný vítr, člověk pluje, plave, vznáší se. I když leží, je spojen se sluncem a zemí, vším okolo, co bylo, je i bude. Nesmí se to ale brát jako nějaký zázrak, dar, kterým je člověk obdarován jako jeden z mála, to pak šílenství hned zaklepe na dveře."
I když nechci, musím přestat dál rozebírat tuto věc, protože se musíme uhnout autobusu, který si to kolem nás prožene směrem k léčebně. Za jeho okénky zahlédnu povědomé obličeje jedné dávné lásky, matky a sestry.
*
Vím, že už budu muset ukončit svůj zmatečný pokus o sdělení něčeho jasného o otevřeném vědomí. Přesto se do toho znovu pouštím.
"Hlavní věc je se z té energie nezbláznit a nebrat ji jako vlastní. To jenom tělo si konečně uvědomuje sebe samo bez uvědomování si. No."
*
"Budeme se muset vrátit," říká doktorka a táhne mě za ruku kratší a nepohodlnější cestou nahoru do kopce.
*
"A pak hlavní sebelekce je nechtít něco opakovat, vracet se, urychlovat, litovat, jen hledat bolavá místa, být nadšen, být strnulý. Ono se všechno samo stalo, protože tudy vedla cesta. Je dobré vědět, že se ještě leccos nepříjemného přihodí, ale proč to přivolávat, proč se v tom šťourat. Otevřené vědomí, když se člověk zbaví dětských průvodních nemocí, samo zjistí, že ho již netřeba. Je tu a není."
*
Přicházíme do léčebny, která je zevnitř mnohem větší, než vypadá zvenku. Lékařka mizí, objevuje se dívka z autobusu, ale hned někam odběhne a já vcházím do pokoje, kde leží pod dekou mladá holka, kterou už taky znám. Zakrýváme si oči a hádáme, kdo je ten druhý. Padají nesmyslná jména. Jestli to je legrace a nebo se nemůžeme doopravdy poznat, to nám není ani jednomu jasné. Můžu mluvit za oba, protože chvilkami myslím za ni, chvilkami ona za mě.
*
Pak vidím přilétat malé letadlo s otcem, které coby obr chytám do ruky. Jako dítě, když drží v ruce modýlek letadélka, ho nechám přistát na podlaze. A vystupuji z něj v kůži svého otce.
*
A nakonec stojíme proti sobě já, sestra, matka, otec a ta dívka zpod deky. Snažím se všechny navzájem představit.
Když řeknu: "To je sestra," tak ta dívka podává ruku otci.
Podruhé zase: "To je otec," ona ale pro změnu podává ruku matce.
Potom si všichni začnou podávat ruce a nikdo už netuší, kdo je vlastně kdo. Ale pokaždé se to představování pomotá.
"Tohle je ale doopravdy moje sestra," byla poslední slova, která slyším sám sebe říkat těsně předtím, než se probudím.