Ve světě ledu a sněhu,

v noci a ve dne nekonečného běhu,

slunce zmírňuje svůj žár,

až nakonec přestane hřát, jako když je člověk příliš stár.

Příroda na daný čas upadá do spánku,

zůstaly jen stopy ve sněhu po mírném vánku.

Lidé narození do této tmy,

mají ve spánku stále špatné sny.

Temnota se podepisuje, kde jen může,

sluneční paprsky se zde ještě nedotkly dětské kůže.

Smutek a bol se stává prvotní zkušeností.

Temnota nemá soucit ani s malou úměrností.

Vlčí oči divokých dětí zimy

mají vzhled jedinců bez viny,

Ale jinak jsou ty děti zlé a chladné

a porozumět jim není až tak snadné.

Děti zimního temna...

Ať je rád ten, kdo je nezná.

Ať jsou rádi ti, kdož při zrození

nebyli z útrob tmy zplozeni.