|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Jednou jsem dostal chuť zajet se podívat do místa zvaného Chebeger. Tak jsem jel a přijel. Je to městský stát mezi Německem a ČR, prosperující z turistiky. Dobře zaopatření Baforáci tam jezdí za pivem a vůbec za všemožnými záležitostmi. Jednou se tam vypravil i Hrdina – viděl jsem Ho tam, jak se potuluje po pěší zóně a On sám tam viděl toto, nemohl to přehlédnout: Kavárnu, zároveň hotel se zahrádkou, takže se posedává pod slunečníky a číšníci tě obslouží leda že nejsi české národnosti, mají totiž vytrénovaný cit pro odhadování lidí, bohatí bohémští Němci halasně se chechtající, hohoho, nad tupláky, v kruzích nájemných mladíků a mladic v rozmezí věku od dvanácti do osmnácti let (majetek podniku, šedesát pět společníků společnic, kteří, které vyhoví každému přání, znají až čtyři světové jazyky, cech milovníků je na Rivieře, v Malibu, v Los Angeles, v Tokiu, na Haiti, kde také rekrutují další, protože v posledních letech zákazníci vyžadují exotické zboží, školí těmi nejlepšími pornoherciherečkami.), a když jde On kolem, Jeho kroky, které plynně hovoří jazykem hvězd, na Něho upozorní, a už už jeden s licousy v baforském kloboučku podkolenkách zelených krátkých kalhotách si olízne velkým žabím jazykem, který plynně hovoří francouzsky, pysky od hořké pěny a pomrkává po Něm a usmívá se a zve Ho, aby si přisednul, na klíně mu sedí nahá nymfa černé mikádo oči ústa nafukovací panny, zezadu mu ruce nějakého blonďatého lataha zalézají pod košili, kde chlupatá a chlupatými s pečetními prsteny občas zajíždí dívce mezi stehna, dívka zívá, uviděl jsem zděšení plachého Hrdiny, tak tohle je bájný Chebeger, místo, o kterém jsem slyšel tolik vyprávět, co po mně ten šejk chce, zaplatit mi limonádu, eh?, sedl si k němu a pro číšníky zůstal neviditelný, až šejk pokynul, aby přinesli chlazený Kolalokův nápoj tady tomu neviditelnému jinochu, co má jiskru v oku, jako ve sklence vína, kterou si poručila matrona u vedlejšího stolku, obtěžkaná siamskými dvojčaty, jejichž vilnost vpravdě vydá za dva, a wie heisst du, wo wohnst du, was magst du, ich liebe deine Augen, du bist ein attraktiv Junge, nerozuměl německy, ani takto jednoduchým větám, jen se přihlouple usmíval, když usrkával hnědou, pak ale začal mluvit jazykem těla a to už pochopil, dostal strach a rychle se dal na ústup.
Ustupujícího Hrdinu bylo těžké dohonit, ale stalo se. Když se ztracený v křivolakých uličkách otáčel kolem, byl jsem jediný člověk, kterého zahlédl – oslovil mě, že hledá cestu ke hradu. Vedl jsem ho bludištěm lupenkou stižených zdí, byl jsem Jeho nit, a On se na mě díval podivně tázavým výrazem, zeptal se mě, jestli jsme se už někde nepotkali. Zalhal jsem, a tak uslyšel mé: „Ne, příteli, s někým si mě pleteš.“ Přestal se dívat a já se začal pobaveně usmívat. Když jsme došli k hradbám, byl jsem přinejmenším stejně vzrušený jako On. Zeptal se mě, kudy se vchází do kasemat, ukázal jsem mu na hradní krčmu nazvanou Peklo a já mohl pozorovat zklamání v Jeho očích. Vysvětlil jsem Mu, že vchod dolů je už dlouhá léta pro veřejnost uzavřen, a On svěsil hlavu jako kůň. Poplácal jsem Ho ne po bocích, ale po rameni a uchlácholil Jej takto: „Dostanu tě tam, když to tolik chceš.“ Zase si mě změřil oním podezíravým pohledem, byl jsem pro Něho pořád kdosi cizí. „Tak dobře, nashledanou tedy.“ A vzdaloval jsem se. Ještě jsem se ohlédl a uzřel jsem jen Jeho záda a ruce v bok a ne v rameno. Díval se k bráně, šel k ní a nevšiml si nápisu: Zanechte vší naděje, kdo vstupujete. Stejně by Ho to neodradilo, tím jsem si byl jist. Vstoupil a já zanechal naděje, že se vrátí nepozměněný.
Jak jsem Ho sledoval, když sestupoval a co tam uviděl?
Očima kočky. Je to zviřátko nenápadné, menší než člověk, menší než pes, menší než krysa, a proto ideální pro průzkum podzemí a špehování. Když chce, může chodit neslyšena. Je to živý satelit na orbitu. I vydal jsem se v Jeho patách. Cesta vedla po strmých schodech dolů, tam odpočívadlo a odbočka napravo do dveří nebo nalevo po schodech hlouběji. Ze zvědavosti šel do dveří – tam, hudebníci podzemníci, jeden z nich na harmoniku hrá: Zkáza Babylonu, zkáza Babylonu, všichni naředění hradním ležákem, hurá kytary, bříška prstů bubnující o hrany stolu, pěna z půllitrůůů fííííí o stěnu, na té prohnuté štíty a zkřížené meče nahlodávané rzí z vlhkého vzduchu, svíčky nabodané na kůly svícnů, plameny vytrvale hloubí údolí vosku, předpeklí, vím já sám, s osmi dalšími životy, když se Hrdina otáčí, už jsem ukrytý za dveřmi a čekám, že bude pokračovat v sestupu.
Dočkám se a sleduji Jeho záda, jak mizí v temnotách. Má pocit, že Ho někdo sleduje. Ohlíží se, ale neuvidí nic. Už jste někdy viděli kočku, jak sedí a předními packami si zakrývá smaragdy očí? Tak takový obraz by viděl, kdyby měl kočičí oči. Ale neměl. Podivné kočky na černém pozadí schodiště si nevšiml. Otočil se a šel dál. Z kapsy patrně vytáhl svítilnu, protože mokvající strupy zdí se roztančily vírem světel, jak se Mu třásla ruka zimou, takže v dalších minutách hodinách se od Něj musím držet dál, aby si mě nevšiml, i když, třeba by mou šelmí společnost uvítal, kdo ví? Chodba se dál otevírala do oválné místnosti, až se otevřela a co v ní bylo: španělské boty, železná panna, pohrabáče, výhně, hřeby, kladiva, sekery na čtvrcení za živa, skřipce, palečnice, masky s bodci zevnitř, biče s ostny na koncích, pranýře, pily, obušky, kádě na střeva, kůly, řetězy, olověné koule – vše vyleštěné, naolejované, nabroušené, připravené k použití, čekající. Teď už se netřásl jen zimou – to jsem věděl, jako že kočky nemají jen pět smyslů. Nicméně, nic Ho neodradilo od sestupu. Mučírna pokračovala dál chodbou, užší než ostatní, a dál schodiště – hrubější než předchozí. Vzduch se zdál být čím dál teplejší a taky že byl – strach ze tmy bylo to už to jediné, co vyvolávalo drkotání zubu o zub a rukotřes lampou. Měl zimnici, i když bylo jak v pokojíku.
Schodiště se točilo jako had, spíš jako hadí útroby, protože vlhko. Hrdina se koupal v potu a ani si nevšímal roztavených duší, jak stékají po stěnách a vsakují se do kamene schodů, hloupěji, do propasti. Měkce jsem našlapoval za Ním a bylo mi už jedno, jestli mě zahlédne nebo půjde nerušený dál až k samému nitru. Byl jsem tiše jak myška a On mokrý jak myš – byli jsme mlčenlivá hlodavčí dvojice. Když je kočkám vedro, otevřou tlamu a to pak jsou jak psi – a takový jsem byl, když jsem šel za Jeho zády – On už svlečený do půl těla a stále se potící – pot Mu stékal po vnitřku nohavic do bot a ty začaly čvachtat jak v bažině. Sestupovali jsme a On už byl úplně nahý a stékal po své kůži do žíznivého kamene, zatímco já jsem se šelmovsky krčil. Bylo to pořád stejné: hadí jícen stáčející se směrem ke středu Země – není divu, že Ho to už unavovalo. Ale mě ne – byl jsem zvědavý, zvědavější než On. U Něho se zvědavost proměnila ve slepou odhodlanost, že když už je jednou tady, není cesty zpět, alespoň pro teď.
Sestup trval – a bylo stále větší světlo. Červenožlutá záře se linula z podzemí a On mohl odhodit svítilnu, protože svítil On sám. Pot na Něm se lesknul – byl jako právě zhotovená bronzová socha zalitá sluncem, jako oživlý kolos, vzhledem k mé kočičí podobě. Důležité však bylo, že žhnoucí vzduch nenašel Hrdinovu patu a kroky se blížily k.
K: Hrdina mi zmizel z očí, dohnal jsem Ho v obrovské jeskyni, jejíž strop se ztrácel ve tmě a dno se utápělo v ohnivé záři, z průrev šlehaly zmatené jazyky a z rozlehlých plošin, doutnajících kráterů, děr, doupat se ozývaly nezemské zvuky, jako řev všech zvířat najednou nám vnikal do uší a rval se do mozků s takovou dobyvačností, že se mysl choulila v šílenství strachu nebo tak nějak podobně, do toho po stěnách stékal pot duší a vléval se do hořících jezer, kde obcoval s výhní ne očisty, ale muk, tady se lámal chléb a chlístala krev, tady se duše rozloučila s tělem, tady spadla klec, tady byl Strom poznání a jablko sváru, stačilo si utrhnout a ochutnat, poznat člověka, všechno proč a jak a kdyby, a už se nevrátit, být vymačkán, stát se potravou věčného ohně, hořet jak olej na hladině, být obnažen až na kost, být uvařený na lžičce, natáhnut do stříkačky a být vpraven do svých vlastních žil, ochutnat svou žluč jako víno, nadýchat se z vlastních střev, chroustat svá vlastní játra, namotat na vidličku své nervy, rozdrtit své nehty v moždíři, stáhnout se z kůže a vykuchat se a vykostit se, hodit svou kůži, vnitřnosti, kosti do pece a vdechovat kouř, žadonit o slitování a sám se neslitovat, nemít soucit se sebou samým, být sám sobě věznitelem a vězněm, a tak, jak tam stal Náš a díval se do zrcadla a viděl se okem boha, byl spoután, Jeho lesklé ruce a nohy obtěžkané okovy těžkými jak vina, ztracen ve svém vlastním prozření, vyvrhnutý, vyvržený jako zvíře na pláži, otočil se a uviděl mě, černou kočku sedící jak Bastet, s ocasem svinutým kolem tlapek, s démonickýma očima upřenýma na Něj, do Jeho, olízl jsem si packu, pak ještě jednou a přejel si s ní ucho, slyš mě, došel jsi na konec a máš právo začít znovu, přehodnotit všechno, co jsi dosud znal, jak jsi dosud žil, máš vzácnou příležitost dospět, být novým člověkem, něčím vyšším, obdržel jsi sílu být sám sebou a ne těmi ostatními, nebýt zrcadlem, dostal jsi privilegium stát se novým bohem, založit nový život a požehnat smrti, která je na věky stejná, nekonečná jako boží myšlenka, ale ne teď, dosud nenastal čas očisty, až nastane, poznáš to sám, můj Hrdino.
A proud všech duší osvěžil Jeho nahé tělo, byl pokřtěn podruhé, ale poprvé a naposledy ve svém životě. A ta ledová sprcha, to byl klíč k poutům a On se vrátil zpět mezi živé, nahý a pozměněný, čistý a poučený.
|
|
|
