Všechno to vlastně začalo v pražské Lucerně 31. března 2000 na Plážovém plese Afrika, a tak v úvodu mé krátké reportáže z Keni patří obrovský dík všem, kteří svou účastí na Plážovém plese přispěli na Kampaň lidské podpory a umožnili mi tak zažít nezapomenutelný měsíc v Africe.
Keňa je proslulá krásnou přírodou, nádhernými plážemi, horou Kilimandžáro, dobrodružnými cestami na safari a spoustou dalších turistických atrakcí. Ale já se vám vůbec nechystám vyprávět o turistických lákadlech, protože na nic z toho jsem při svém měsíčním pobytu neměla ani čas a upřímně ani náladu. Zato vám ale můžu zaručit, že Keňa skrývá mnohem větší bohatství, se kterým se jen málokterý turista seznámí. Mluvím tu o něčem, co lze velmi těžko popsat, vyfotografovat nebo natočit na video - mluvím o každodenním životě lidí, o neskutečné chudobě, pohostinnosti a solidaritě, o úplně jiné kultuře než na kterou jsme zvyklí, o obrovské síle a chuti žít, o neustále usměvavých dětských tvářích a hrdých pohledech lidí v překvapivě čistém a nažehleném oblečení.

Cílem mé cesty bylo zahájení aktivit Humanistického hnutí a následný start konkrétních projektů Kampaně lidské podpory především v oblasti zdravotnictví, školství a pomoci dětem z chudých rodin a obětem nemoci AIDS. Proto jsem se snažila seznámit s co největším počtem lidí a zjistit v jakých podmínkách žijí, s jakými problémy se potýkají a jestli jsou ochotni něco udělat pro to, aby své problémy řešili.
Žila jsem v domě rodičů mé přítelkyně, která pochází z Keni a teď tady v Praze studuje medicínu. 
To mi umožnilo už od prvních dnů být v kontaktu s každodenní realitou a kulturou místních lidí - jíst rukama ze společného talíře, pomáhat při přípravě tradičních pokrmů spolu se všemi ženami v domácnosti, učit se rozeznávat příslušníky různých kmenů...
Musím říci, že první týden pobytu nebylo úplně jednoduché se v nové situaci zorientovat. Hlavní město Nairobi je totiž městem kontrastů. V centru najdete luxusní hotely, krásné věžáky plné kanceláří, pohodlné kavárny a obchody se suvenýry. Když se ale zatouláte jen o pár kroků dál, čeká na vás úplně jiná realita. Najednou mizí asfaltová silnice a v prachu se velmi rychle a zmatečně pohybují přeplněné "matatus" - takové mikrobusy sloužící jako hromadná doprava. Je tu všude plno lidí na "ulicích", všude se někdo něco snaží prodávat. Mají zboží velmi pečlivě srovnané jen tak na zemi - ovoce, zeleninu, hrnce, boty, oblečení... cokoliv. Mezi tím se všude povalují hromady odpadků, protože služba, která nám připadá tak samozřejmá, jako jsou popelnice a jejich pravidelný odvoz, tady vůbec neexistuje. Na obzvláště velkých hromadách odpadků se pohybuje spousta lidí, kteří se tam snaží najít něco k jídlu. Je tam také hodně dětí. Říká se jim "street children", děti ulice. Často pocházejí z velmi chudých rodin, které jim už neměly co dát k jídlu, nebo jde o sirotky často po obětech nemoci AIDS. Žijí na ulici, občas žebrají a často si za první peníz, který jim někdo dá, koupí lahvičku lepidla, které pak fetují, prý aby se jim lépe spalo. Když jim chcete alespoň trochu pomoci, nikdy jim nedávejte peníze, raději jim kupte něco k jídlu.
Když nastoupíte do jednoho mikrobusu a necháte se za hlasitých rytmů "dombola" odvézt na periferii města, uvidíte tzv. "slams" - nejchudší oblast, kde lidé žijí pouze v improvizovaných chatrčích z krabic, kusů plechu a železa, bez elektřiny, bez vody. V těchto podmínkách tu žijí milióny lidí a přesto i tady jsem potkávala rozesmáté tváře dětí, které mě zdravily, ptaly se jak se mám a měly neskutečnou radost z mé odpovědi v jejich jazyce. Vidět tu "mzungu - bílého člověka" je velkou raritou.
Poznala jsem mnoho lidí - od těch nejchudších nezaměstnaných, po úředníky, zaměstnance luxusních hotelů, studenty, od ilegálních uprchlíků z Konga a Rwandy až po univerzitní profesory a soudce. Všichni ti lidé se ke mně chovali jako k hostovi a co měli, o to by byli ochotni se rozdělit, jsou neskutečně solidární. Možná i proto je jejich situace bezvýchodná: univerzitní profesor žije v jedné místnosti s 6 lidmi, protože za své platy ze dvou univerzit, na kterých učí, živí celou širokou rodinu a platí školné všem svým mladším sourozencům. Připadá mu to jako samozřejmé, nestěžuje si. Přestože žijí často v nelidských podmínkách, mají v očích obrovskou sílu, chuť žít a lidskou hrdost, kterou byste v Evropě většinou těžko hledali. Často nemají doma ani elektřinu, ani vodu, ale chodí v čistých nažehlených šatech.
A jak vidí situaci v Keni její obyvatelé? Mluví o obrovských problémech: nedostupné zdravotnictví a školství, za které se musí platit, diskriminace mezi jednotlivými kmeny, diskriminace žen, zničující AIDS, malárie, neskutečně rostoucí nezaměstnanost a především všude korupce. Nevidí žádná východiska, protože korupce vládne nejen v politice a policii, ale i v humanitárních organizacích. A programy Mezinárodního měnového fondu? Aby Keňa byla schopna splácet dluhy z půjček MMF, které rozkradli zkorumpovaní politici, takže je lidé vlastně nikdy neviděli, byly zahájeny úsporné ekonomické programy MMF. Byla zavedena úspora elektřiny a vody, takže elektřinu mají lidé po celé Keni pouze 12 hodin denně a voda teče jen tři dny v týdnu. Z důvodů úspor byly zrušeny tisíce pracovních míst státních zaměstnanců, takže tisíce učitelů, lékařů a úředníků se ocitlo bez práce. Upřímně řečeno: mají své zkušenosti s MMF a očekávají v důsledku úsporných opatření 
jen zhoršení situace.

Na myšlenku Kampaně lidské podpory reagovali velmi příznivě. Už je nebaví čekat jestli konečně přijde někdo, kdo by to s nimi myslel dobře a chtěl pomoci. Chtějí si pomoci sami, jen jednoduše vůbec nevědí jak na to.
Já jsem jim navrhla zkusit to, co Humanistické hnutí už několik let úspěšně rozvíjí v jiných zemích Afriky a Asie: Kampaň lidské podpory.
Jedná se o mezinárodní projekt Humanistického Hnutí, v rámci kterého se lidé z Evropy a Afriky snaží vytvořit řetěz vzájemné pomoci, aby vyřešili problém základních lidských potřeb. Činnost každého v rámci kampaně je čistě dobrovolná, nemá však humanitární charakter. Veškeré projekty, které tato kampaň zahrnuje, jsou založené na principu solidarity, reciprocity a autoorganizace lidí v prostředí, ve kterém žijí. To znamená, že ten, kdo pomoc dostane, na oplátku pomůže dalším. 
Projekty, které se v rámci kampaně realizují, jsou například: bezplatná alfabetizace - lidé v Evropě poskytují materiální zajištění formou veřejných sbírek a sponzorských darů (bloky, sešity, psací potřeby) a v začátku pomáhají s organizací a školením prvních afrických učitelů, studentů a dalších dobrovolníků.
Dále je to pomoc opuštěným a chudým dětem - projekt adopce na dálku. Kontakt rodin v Evropě, které si mohou dovolit posílat pro ně přijatelnou částku měsíčně konkrétnímu dítěti v Africe, která mu díky velkému rozdílu ve finanční situaci Evropy a Afriky umožní jíst, oblékat se, vzdělávat se. Dítě zůstává v Africe, ale přes organizátory Kampaně zná svou evropskou adoptivní rodinu - výměna fotografií, informací. Adoptivní rodina zase naopak má pravidelné informace o dítěti a vidí konkrétní výsledky své pomoci, případně může dítě pozvat i na návštěvu.

Teď v listopadu se chystám do Keni podruhé a v prvních městech, kde již existují organizované skupinky dobrovolníků-humanistů, nastartujeme první konkrétní projekty.
Vím, že to asi není nejrychlejší a nejjednodušší řešení, ale ti, kteří dnes mají moc a finance, aby situaci vyřešili rychle, to nikdy neudělají, protože to není "ekonomicky výhodné".
Představte si, že by každý obyčejný člověk věnoval ze solidarity něco z toho co může nabídnout, do tohoto řetězce vzájemné pomoci - třeba chvíli ze svého času, svoje znalosti a zkušenosti, pár sešitů nebo propisek na kurzy alfabetizace, zaplatil školné pro jedno dítě z Afriky, poskytl prostory ...cokoliv. Nemyslíte, že by se tak dalo vyřešit mnoho problémů? A co když podobnou pomoc budeme někdy potřebovat i my?
Zkuste začít právě vy - ti ostatní se pak přidají. Zkusme to, stejně nemáme co ztratit a ten pocit určitě stojí za to. Přivítám Vaši pomoc s čímkoliv - nápady, jak můžete pomoci, rozhodně nechybí. 
Předem děkuji,