Ve střípkách mlhy nad ránem

se tříští kousky urousaného života.

A s kapkami rosy mizí jejich dech,

slábnoucí s tokem zapomenutých vzpomínek.

A uvnitř v srdci, v hlavě

je tak neskutečně chladno

jako v zimě, která zabíjí.

A nešťastných lidí roztříštěné duše,

to vše bylo v paměti ušlapáno.

Proč si to vůbec pamatovat?

Co mě k tomu váže?

Snad chybí mi lehkost bytí,

pak žilo by se snáze!