Plačka

   Ženský pořád brečí. Některý z toho musí mít plezír, jinak by to nedělaly, a z nich některý brečení dotáhly dál a mají z toho živnost.

   Jako třeba Vocloňka. Chodila brečet před radnici, když byly svatby. Zkusila to i v kostele, než jí velebnej pán vykázal, že narušuje obřad, protože brečí jak za mrtvýho a ne dojetím. Je možný, že si to spletla, na funusy chodila taky. Ale míň, protože veselky byly výhodnější. Před tou radnicí občas dostala výslužku nebo štamprli. Leckdy totiž svatebčani nevěděli, jestli je příbuzná od nevěsty nebo od  ženicha, a když spolu ty strany trošku nemluvily, tak si to ani neřekly. Nebo se bály zeptat, tak projistotu něco šouply. Teda místní ne, jen přespolňáci. Jednou se Vocloňka takovým omylem dostala až na svatební hostinu…a když se na to přišlo, všem bylo trapný poslat ji pryč.

   Vždycky, když mě vidí, chlubí se. – Jestlipak víš, Bergmane, kde jsem byla? Mě to lidi mezitím donesou, ale nechci jí kazit radost, tak dělám zvědavýho: - Jsem jednou ucho, Vocloňko! Chlapi v hospodě si dělaj šoufky, že po mě jede, ale ještě to tak. Už je mi nejlíp samotnýmu. A kromě toho, Vocloňka by mi doma pořád brečela. Vždyť to musí nutně někde trénovat, neříkejte mi, že je normální rozbrečet se jako na povel. No a kde jinde k tomu má lepší podmínky než doma. I když na svoje léta vypadá dobře, do baráku bych jí nechtěl. Stejně myslím, že ke mně má důvěru hlavně proto, že jsme spolu ve škole seděli v jedný lavici.

  V životě by mě nenapadlo, co se stane. Přinesla to bába Slezáková, volala na mě přes plot, když jsem krmil králíky. Zkrátka a dobře: když nemohla Vocloňka brečet v kostele u nás, naučila se jezdit do města. Devítkou tam a čtyřkou zpátky. A protože mívala do odjezdu dost času, přibrala taky krematorium. Když už brečela na několikátým pohřbu, přišel na ní po funuse erární řečník, myslel, že Vocloňku poslala konkurence. Nechtěl věřit, že je tak zapálená sama od sebe, ale  pak navrhnul, že  by to dali dohromady a založili si na to firmičku. Dělali by pro krematorium a kdyby je objednali jinde, že by taky šli. Že pláč dělá atmosféru a na některejch pohřbech pozůstalí ani moc nepláčou, třeba když dědí velký peníze, tak mají jiný starosti.Vocloňka byla vždycky dobrá na počty, tak mu za dva dny kejvla.  Krematoriu se nelíbilo, že by měli na řečnění najímat firmu, ale nakonec nemohli nic jinýho dělat, protože ten řečník Vaněk byl mezi lidma oblíbenej. Vocloňka ještě chvíli zkoušela brečet tam i tady, ale pak nestíhala dojíždět, a tak to s Vaňkem dali dohromady i jinak. Tomu určitě nevadí, že mu doma brečí.

   Možná se něco podobného dalo čekat, ale já to nečekal. Ten večer, co mi to bába Slezáková vyklopila, do mě nic nebylo.

   Druhej den jdu z hospody, vedle mě zastaví auto a v něm Vocloňka. A prej: - Co ty tady, Bergmane? – Slyšel jsem, Vocloňová, že už brečíš jen za peníze, říkám místo odpovědi. Však dobře věděla, že jdu z hospody. Ani se neurazila, jak se měla dobře. – Nezáviď.  Tady pro mě nikdo neměl pochopení. Ale tobě slibuju, Bergmane, že na tvým funusu budu brečet od srdce a zadarmo.

   Než jsem si stačil vybrat, jestli mě namíchla nebo mě to má hřát u srdce, odjela. Vzadu na autě jsem jenom stačil zahlídnout reklamu PLAČKA,s.r.o.

/7.července 2007 Voznice/