|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Opravdový okamžik
Čas plyne jako voda, zpívá se v jednom evergreenu. Ve skutečnosti je to mnohem rychleji. Ještě nenastal čas dušiček, duchovního rozjímání s blízkými, kteří již nejsou mezi námi. Listí pomalu žloutne a svírá krabatící se kraje. Někdo možná ani nestačil vyndat šály, čepice a pletené prsťáky z nejvyšších pater polic, nebo nejzadnějších prostor skříní. Zato v ulicích, na veřejném osvětlení, na nás už koketně pomrkávají barevné žárovičky ve tvaru vloček, zdobených větviček jehličnanů, a špulící se tlamičky kapříků nás nenechají na pochybách, že co nevidět tu budou Vánoce. Dva měsíce utečou, ani nevíte jak. Listopad je jako stvořený pro generálku vánoček, několika plechů cukrátek a hlavní roli svěříme výběru dárků. Tradiční otázky začínají na: co, komu a s kým, čím. Vzhledem k tomu, že jako každý rok se neponaučíme z toho předešlého, je možná až příliš zbytečné se těmito starostmi obklopovat už teď. Pokud v rodině nejsou malé děti, kterým zběsile nakupujeme hračky pod stromeček už od půli září, čímž si vynahrazujeme kus svého vlastního dětství, nemá cenu tuhle problematiku řešit. Co komu dáme, stejně necháme na poslední chvíli. Ty nejsložitější oříšky většinou rozlouskneme nějakou blbinou z obchoďáku a za ty kvalitní utratíme spousty peněz. Tradiční dilema, zda raději pořídit něco věcného, nebo spíš nehmatného pro potěchu ducha, se neodmyslitelně vrací na konci každého roku a potrápí naše´šedé buňky mozkové´, jak by potutelně dodal belgický detektiv Poirot. Češtinářská otázka komu co se změní na matematickou: kolik čeho a za kolik.
Když konečně v lednu spočineme unavení na pohovce, se zbytky cukroví, co už nechceme ani vidět a velký shon je za námi, většinou si řekneme, že příští rok musí být jiný. Plni dobrých předsevzetí smeteme drobky oříšků a vanilkového cukru z vánočního prostírání a vkročíme zpět to normálního života, bez jásavých žároviček a vlezlého rytmu vánočních koled. Výčet druhého i třetího dějství konce roku je za námi, tak proč se nevrátit k tomu prvnímu. Ve všech médíích se hlásá, že vánoční svátky jsou především duchovního charakteru. Ti vzdělanější vědí, že se slaví narození Ježíše, ti, co jsou na tom hůř, řeknou, že jde o jeho zmrtvýchvstání. Přesto i bod pro ně – z pohledu historie znají alespoň hlavního aktéra. Otázkou zůstává, zda opravdu duchovně rozjímáme. Nepočítá se to, když horečnatě přemýšlíme, zda je lepší dědečkovi koupit tu elektricky vyhřívanou deku nebo soubor cédéček folklóru s Evou a Vaškem. Na konci října nakoupíme v akci sadu hřbitovních svíček s krytkou proti větru a děšti, aby si naši zemřelí mohli pohodlně přečíst epitaf na svém náhrobku i ve tmě a za špatného počasí.
Teď už je pozdě přemítat o tom, zda jsme jim takovou soustředěnou pozornost věnovali i za života. Většina z nás prolítne životem jako hurikán v Indonézii s větou ´to udělám později´ přilípnutou na klusajících patách. Myslíme na několik věcí současně. Ve frontě při placení složenek zařizujeme mobilem instalatéra a přehazujeme nákupní tašku se surovinami na večeři z jedné ruky do druhé. Jedním okem sledujeme, zda nás někdo nepřebíhá a druhým malého Artíka, jestli sedí u stolečku a čmáře si naší jedinou propiskou ve štosu reklamních letáků.
Ti, kteří přišli o někoho blízkého, si často vyčítají, že si nestihli říct všechno. Ale je opravdu třeba říct si všechno? Co když jen stačí mlčet, ale opravdově. Bez přemýšlení nad složenkami, instalatérem a těmi druhými. Opravdu je pro nás tak těžké věnovat jen sebe sama na pár skutečných okamžiků? Vždyť když něco takového nedáme bez jakýchkoli podmínek svým blízkým, co pak vyšetříme pro ty vzdálené? Sebe opomeneme úplně. Možná, že by při ranní cestě do práce obyčejný úsměv kolemjdoucímu zlepšil náladu v šedivém a mrazivém začátku dne. Nebo hloupý minutový telefonát pratetě, dědovi, sestřenici, co je máte rádi, nicméně jste je neviděli jak na jaře. Kdyby nic jiného, udělá jim to radost, že vám stojí za tu chvilku.
Je pozdě na to, co bylo, ale nikdy není pozdě něco změnit teď hned. Ne v pondělí, nebo prvního první. Prostě v opravdovém okamžiku na tři písmena. TEĎ.
|
|
|
