tvůj ledový čaj

se všemi zrnky

prachu a výtek.

Jen pro tebe

mám ďábelský uši

a pohled z mrakodrapu,

jak sušená švestka,

jak hrnek odkapaný

po slabikách vzdechů.

Nemůžu ti vypsat

všechny sví chvíle,

co bych tě chtěl.

Už jen vázanku,

oholit se

a budu snad dospělej,

ale co s tím.

Umírám pomalu,

vadnu v brázdách,

v krku mi uvázly

kopretiny od tebe

a moje uplakaný

skřehy.

= 2 =

Jak tělo houslí

bruslíš

na opuštěných pažích podzimu,

v zasněžených krůpějích

svinutý moták

ranních siluet

podsouvá mi obroukaným posunkem

číslovaná mlha

nad věží.

S ramenatým neklidem

nasládlým jen jakoby

o 4 stupně do snů

vrávorá v podlitých,

drůbežích,esoterických

krizích ofenziv

nasekané oběživo

okamžiků poledních.

= 3 =

Smaragdové,ultratenké hlavy

odkývou tvé intermezzo

na jantarových tabulkách

jarních odpolední.

V pozastavení večerem

zšeříváš se

poznenáhlu lakmusem.

Nešedneš,

jen se běláš

v usazených rozích

písečných rámů

romance na cihlovém dvorku.

V parných vzdyších

udušená smlouvou

tetovaných jablůněk

s opadaným listím,

s energizmem rozmazaných vlaků,

těsně pod lávkou

dáváš do větru

můj poslední

ohořelý dopis.

= 4 =

Seš ospalá

v listí

z modrého stromu.

Sedm plodných panen

mi neukradne tvou lásku.

Zavolám až budou

Z povražděných robotů

sou malé děti

a z poražených robotů

sou sny.

= 5 =

Sem desinfekce

tví něhy

schoulený v kabátech,

vím,co tě bolí,

spím s tím pod hlavou,

někdy i snídám,

v pozítřích,odrazech

odšeptám svůj dech

po zastávkách.

= 6 =

Mám tě na svých prsou

víc než kdy dřív,

komíháním obřezaný půlměsíc,

nic víc.

A v tom starém,shnilém

barometru

tiše spinká

pavouk v tvídových deskách.

Nemohu se dopočítat

vypsaných versatilek

na nedopitých retuších

základů domu č.26.

V úvodníku dnes stojí

zbroj plná útržků:

“Sebranka patrná už ze dvou kroků

se mu vkrádala

každičký ze dnů

do vláken každičké z buněk.”

Přežíval ?

Nebo jen,

tišil svou bolest

v perspektivním jasu.

= 7 =

Ráno je samotář

o tvých dvou vlasech,

nahých a bosých,

šeptaných v osidlech hřebenů,

horských chat

a nekonečných tůr,

tak trochu zkroucených

nad ospalým modrem

plamínků karm.

Vlasatá ptáčata

uskáčou ještě

tenhle jarní deštík

a už už

syčení plynových sprch

zhasíná zorničky mých akvarelů

a láme hroty pastelů

opuštěných zastaváren.

Možná se rozední

pro něčí ráno,

třeba jen pro tři dny

rozpuštěné v čaji

a ostrovních žalůdcích velryb.

Básně na kartónech.

Kolik už jich bylo ?

Nechci zapomenout

ani na jednu,

jen pro to,

že mi rozumíš.

Lenine,kde seš ?

= 8 =

V pomerančích

loupaných narychlo

nasazené,roubené,

slzy mulatů,

kajmanů

a palem

zdraví dost nevybíravě

moji ránu po noži,

moji ránu po tobě.

Díru do který bych spad

si budu muset

usekat v jílu sám,

možná v zimě,

možná v jívách,

možná v předjaří.

Topěj dost.

= 9 =

V průhledech žiletek

šeptám o jaru,

klábosím s mloky

a zahradou.

Zvednu se k snídani

z kalužin ostružinné temně

zaschlé na šatech s kvítky.

Na tvých šatech

japonská tanečnice

s vůní po medu

v krůpějích za oknem.

= 10 =

Na zelených hranolech

tvých setmělých pohledů

píšu verš,

co mě proslaví,

né není do kronik,

zamykám ho do náhrobků.

Z rozlitého vína

si můžu vyšeptat

tvou siluetu

v sametových mírách.

Příde,posadí se,

usrkne

a pláče do mých bosých polštářů.

ráno rozpustí,

zdá se mi

ještě v poledne

o tvých pavučinách.

= 11 =

Víš,

jak moc tě miluju,

když svítá ?

V úsvitech ztroskotám

každičké z rán,

v úšklebcích slunce

od večera

rozeznám

barvy tvých kapesních zrcadélek,

odražených kolik

tvých podobenek

pro vyznaných

sedm let smůly.

Tak dlouho ?

Tak moc ?

= 12 =

Zválené polopravdy

schoulené

v teplých dekách včerejšků.

Zpité dekubity,

ochablé tkáně

brouzdaných chodeb starobinců,

špitálů,

vrávoravé balance

na sterilním silonu č.8.

Vymknuté kotníky,

monochromatické výhledy z oken,

do barevných zahrad zimy.

Posedané,lkané nářky

všude,kam se podíváš

i na úpatí hor

i na stěnách propastí.

= 13 =

Zelené střechy

plechových břidlic

slzí budoucích

kanou.

Přes ulice natažené

žebříky hermelínových plátků,

usmrkané odplaty

krčící se za rohem

s vyšroubovaným hrdlem.

Narychlo zamázlé rány

otevřených pórů města.

Uzunkaná stoletá včela,

která den co den

s šepotem svých křídel

usedá na mou misku

mi darovala dnes

pálící ranku

Snad to byla láska ?

Ale copak to jde

milovat se s městem

nebo včelou,

i když sou smutný ?

= 14 =

Běhám po městě,

skupuju emisi,

co kdyby hřmělo.

Stýská se

po dešti

slunci ?

Nevím,co říct.

Loučím se.

Nevím jak začít.

Nesmím snít,

protože lidskej život

je tak krátký.

Jak výkřik intermezz

šeptaný do tmy.

= 15 =

Jsem nedotčený

v tomhle

modrém slunci makovic,

protože tě miluju,

když seš neúprosná,

mám strach,

šlapu si po kanýrech.

Plakat

neznamená dnes

smutek

= 16 =

Co,že ti to včera večer

špital oheň o vodě

dýmem do vlasů ?

Zlá.

Škaredá.

Zapšklá.

Neumí se rozpálit,

jen si něco syčí

(když ho potká)

a bublá do oblak.

= 17 =

Dám ti svůj poslední polibek,

chladný

jak rozhřešení za minulost,

za jednu smutnou,

pitomou noc,

co se jen tak šklebí,

když spíš.

Nejrozmáchlejší kniho

mího života,

plamenný výkřiku

z mých snů,

zhrzená vzpomínko,

luno nedopalků

zašlapaných,

kdesi v lesoparku.

Nechci už nikdy samotu,

když v ní

nemám s kým být.

= 18 =

Ochranné mříže nádraží,

zrezivělé nájezdy

a v pokladně

jen pár řádků

o tvé cestě,

zprvu tak beztvaré.

Mám tě rád

jako signál vzdoru

adorovaný na plicním,

divný příběhy

běží po stranách,

strach,

smích

a . . . . . krůčky.

= 19 =

Má pohyby,

je to dívka.

Má řasy,

je to slůně.

Má oharky,

je to dým.

Má myš Lenky,

je to stín.

Má smůlu,

je to strom

na okraji cesty.

Má drkotání,

je to bergamot.

Má meč,

nechá se vést.

Má voj,

je to spasitel.

= 20 =

Když mi hodiny

jdou pozpátku

v mých knihách.

Jsme černobílé duše

v opuštěném dýmu,

odnikud nikam,

čekajíc na vodu

v patrech.

Kruhy v ledu,

stopy ve sněhu.

= 21 =

Liju si do života

cizí krev,

rozpitou

přes papírky cigaret.

V protonových motorech snů

vysychán

Lapen,zlomený,

s polibkem nebe,

rozjitřeným vzkazem

od nikam.

= 22 =

Skřehy jsou jen

pomaloučké ornamenty samoty,

melancholicky přivřená víčka,

falicky vztyčené otazníky

nedělních odpolední

pod roztočenými koly

důlních jam.

Rozřezané dekamerony

pozůstalých světců,

svěšené,světélkující body

v polích

plných prázdných,obřezaných

makovic.

Je to skřípění po tobě,

po čemkoli,

děti vyhnané anděly z ghet

líbající moře,

paprsky jarních světlíků,

stínítka lamp,

otomany,

křidélka drobných chmurů,

ukrytá v zámotcích,

v rentgenových průvanech

nočních šichet,

v šišatých,směšných stínech,

v zapomnění,v tikotu,

spánku,v ovzduší.

Jsou to v hrdle uváznuté,

vůbec,či zpola nevyřčené zpěvy

mezi zrněním obrazovky

= 23 =

Když mouchy lítaj z kytek

nemám milenky z asfaltu

a tví uši nejsou lastury

s nánosy perleti všech odstínů

na svých tenoulinkých zdech

zasípání průlivu.

Jsem o půl gramu lehčí

a můžu se i smát.

Eunuchové

spílají svým neochotným šlápotám.

Potají,jen tak zlehka

přilétají

na průhledných,čajových sáčcích

bezejmenné vzpoury

vězněné

na odsirných sítech komínů.

= 24 =

Jsem dealer mýdla

a pasty na parkety

v prázdných pokojích

svého života.

jdu lesem za tebou,

kráčim.

Bolelo mě

jak odcházely vzpomínky

otrávené v ranních průsmycích.

Bolelo mě

to o stromech

z cizích sfér.

= 25 =

Možná se i potkáme,

to bude zrcadlení

prázdných řečišť,

sešeptané,oplivané

schůdky sklípků.

nahá a bezradná,

pohozená na pánvi,

škvířená,

ulhaná,

škaredá.

Už nikdy

to nebude

nedopitá sklínka

mého života.

= 26 =

Bájný polome

už nemám

komu bych vyšeptal

řevem šílených nařezané

plátky svých snů.

Poznenáhlu se usoužím,

nikoliv pohledný.

S vyškrábaným motýlem

v podkoží dlaně

nesu si vzpomínky,

oharky v cípu plachet.

Sou sežmoulané

až běda,

sou o tobě.

= 27 =

Satira ?

Smutek ?

Ranhojič ?

a ten čtvrtý se loudá.

K unáhlení

svádí dneska

nejen úplněk

a ovázaná tlapka,

možná fantazie přístěnků

nasládlá jen krapet,

ze zežloutlých oken

ještě i zítra

půjde odloupnout.

= 28 =

Na vrcholku hory

spal o jejích modrých očích

vánkem šeptaný spánek

v nateklých očích rán

plný všech těch

nepřátelsky se tvářících

pylových zrnek.

Myslel,že se uzdraví.

Měl návyk

hnanej proti lidem,

hnanej proti sobě,

hnanej . . . .

Nevnímal,

co je ještě lék,

co olej,

co jed.

Uměl bejt smutnej

i bez pláče,

dalo to fušku

ale vydělal si víc.

Do zrcadla se sice

mohl podívat

ale jen při holení.

Ustál to.

Šel z frcu

a přejelo ho auto,

možná in ěkdo plakal.

Patolog říká :

“Divný,neměl v sobě žluč.”

= 29 =

Budu tesanej,

jen,co to půjde,

bez lásky,

utonu pomaleji

než ztaje

ledová tříšť

a vystydne

Vim,že se usmíváš

na fotku Patagónie,

na neohrabané výkřiky

mých utajených světů,

snad i na svůj pláč.

Jen tak můžeš vydechnout

věčně zatajený dech

tohohle zpropadeného

koutku světa

či svých úst.

= 30 =

Rozpadnu se v mracích,

bez vrávorání

a slzopolných mrákot.

V zapření,

v bezesných extázích,

malovaných tónech

pokojů mých smutků.

V potulných boxech,

obehraný,

slýchám to volání

stařeny černé kápě.

Zvacích dopisů netřeba,

jsem rozloučen,

smířliv.

Vím,že doběhnu

poslední,

i o tvé slzy.

Tak jestli ještě chceš

vidět plakat slunce,

vím jak na to,

stačí přivolat duhu.

= 31 =

Jakoby něco jen tiše

a zlehka zakroužilo

nad její zakutálenou rtěnkou.

Běloskvoucí tváře

renomovaných ploštic

vysoukaly jen o brvu

snědší odstín červené.

Bylo už po setmění,

hrál gramofón,

to protékající ticho od řeky

by stejně nikdo nepřeřval.

Bude mi smutno

po vlasech,

po rtech,

po dotycích,

najednou si povzdechla,

když už hrobník udusával.

= 32 =

Popsal jsem už dost :

“opilost

erekci

smutek

ztepilost

a přece něco schází.”

“Proč to nezkusit

ale těžko o tom

ještě čáry dmýchat.”

povzdechl si doktor

na baráku č.6.

Vím,jak to ustát,

tisíc přání

a jedno splněné

v modrých jezírkách

odcházejícího obzoru.

Můžu si myslet

o rameno svícnu víc

pro říši,

pro plamennou duši ďábla.

Proč neublížit,

když mohu,

jsem člověčí až běda

i v hadrech od krve

se ještě

dokážu zasnít.

= 33 =

Tetování

sotva vydechnuté z plic,

víno

v uzavřených ústech tůně.

Ví všechno

o mých posledních snahách,

o marných tempech lampiónů,

o včerejších stopách mravenců,

o kamzících,

co už nespatřím.

Ví i o tvém plápolání

i o básni pod polštářem,

kterou najdeš při stlaní.

Neplač,

já se vrátím

v ranních tempech rosy,

v kapkách letních lijáků,

v povodních,

v pohlazení cizích chlápků,

ve všech přetrpěných polohách

dnů i nocí.

Budu jen trochu ukrytej

ale vždycky s tebou.

= 34 =

Když si váháš,

že máš

ještě sílu vstát.

Když si ukrajuješ

další krajíc

dnešního dne.

Když se probouzíš

a hotelů.

Když seš pověstná

všem modrým pohovkám

jdoucím

ke tvé barvě vlasů.

Když ještě čekáš

na plachého mesiáše

tvých dnů.

Když si se mnou

v noci píšeš

na vypadlé vitráže,

vyražené zuby

oken kostelů.

Když mě nosíš

na dřevěnou podlahu

naději a žluč.

Když máš vůni meduňky . . . .

. . . . možná jenom

spím.

= 35 =

Z rádia přicházely

ústřižky příběhů,

jak kalná voda,

jak malovaný dekor

tvého dekoltu.

Byly o lásce,

o planých ostružinách,

o levných konzervách

tvého bytu.

A nocí ševelily

prázdné ulice

v lahvích z plastu,

nahé a zelené,

kropenaté mlhou

v odrazu zlata kříže

kaple odcházejících.

V nerozčesaných stínech

zapomenutých parčíků

jsem zase o půlnoci

potkal sám sebe.

= 36 =

Takhle nechoď,

sem tvůj vrah,

pošeptám ti

první vzdech slunce

a budu ve všech notýscích.

Bloudící po úpatí

Tibetu,

zlámaný v kole

svých bezejmenných strastí.

Nepoznám ten úsměv

na tvé tváři

ve večerním vydání

Týdeníku Kalkaty.

Nevím,co bych ještě

mohl vypsat z oltářů

své postele

všech tvých moří,

modlím se drkotáním,

klátivým pohybem,

záchvěvem pláče,

se skloněnou hlavou,

havraním účesem

a pokorou.

K dnešnímu slunci,

k zítřku

a tvým snům.

= The End =

Byla to doba

zdánlivě marných

výkřiků po tobě,

jam bez kyvadel

a propastí

bez liánových mostů

s vůní tvého spánku,

zůstalých

po něčem,

po čemkoli.

Ale je to všechno pryč . . . .

Jak někdo pravil :

“Už už sem se chtěl zprovodit

a v tom na mě mrkla reklama,

novej model vyvěšovací elektronky

a zas je pro co žít .”

. . . . zatím ?!