Režisér Jan Hřebejk přichází v posledních letech téměř každý rok s novým filmem. Po loňské Krásce v nesnázích, laděné poněkud vážněji, se ve filmu Medvídek vrací k příběhu s humorným nádechem, který ale neztrácí kontakt s realitou.

Vidíme tu tři manželské dvojice, každou v jiné životní situaci. Tři muži-čtyřicátníci, bývalí spolužáci ze střední školy (Jiří Macháček, Roman Luknár a Ivan Trojan) a jejich manželky (Tatiana Vilhelmová, Anna Geislerová a Nataša Burger) řeší životní i pracovní problémy a přitom si vždy najdou čas na popodívání se starými přáteli. Pozorujeme, jak se v průběhu přibližně dvou let jejich vztahy mění - některé páry se rozejdou, jinde přibydou děti, dojde na odhalení milenek i jiných dávných tajemství, úplně jiné to bude i s prací.  

Medvídek, jehož jméno je odvozené od názvu medového dortu, je spíše vyprávěním o vztazích než souvislých příběhem. Především o síle přátelství, protože i když se manželství rozpadají, kamarádství mezi muži i jejich (bývalými) partnerkami funguje dál. To je zřejmě hlavním poselstvím filmu, kde příběhy nekončí žádnými zvláštními pointami, nikdo nedochází k mimořádnému prozření ani zásadnímu rozhodnutí – tak jako když se díváme na osudy lidí kolem nás. Události zkrátka přicházejí a odcházejí, zatímco život jde dál. Provázený  nenásilným humorem, který jej činí snesitelným.

Medvídek stojí za vidění především proto, že hlavním postavám věříme. Všichni herci portrétují přesvědčivé, životné figury, které nás zajímají, se kterými můžeme soucítit nebo nesouhlasit, ale které nás nenechají lhostejnými. Můžeme se jen dohodovat, nakolik tu představitelé „hrají sami sebe“ (někteří mají stejná křestní jména jako jejich postavy a někdo hraje i otce vlastnímu dítěti), tato autenticita ale nijak nevadí, spíše naopak.

Stejně tak se můžeme dohadovat, nakolik sem Hřebejk sám vložil své osobní zážitky na prahu čtyřicítky. Ať je tomu ale jakkoli, řada jeho vrstevníků se ve starostech hrdinů určitě pozná. Otázku, zda je to dost nebo málo, už ponechme na každém jednotlivém divákovi.