|
Dobyvatelé ticha
Střechy červeně hoří v letním moři, skleněné moře tetelícího se horkého vzduchu, pak večer někdo tam nahoře dává si mušli Měsíce k uchu. A cítí tlukot vesmíru ve spáncích, rozbolavělé srdce nechal v červáncích.
Ale zatím je pravé poledne, vánek vlny obilí trochu nadzvedne, pěna léta sahá ti do pasu, jako mletý prášek žlutých topasů. Žluté drahokamy obilných zrnek, v tom moři mihlo se stádo plovoucích srnek. Plují ladně jako koráby poháněné větru brízou, v plachtoví parůžků probuzených druhou mízou. Dopluly až ke skaliskům lesa, příliv horkého dne už pomalu klesá, večer vyhazuje svou černou kotvu, dobyvatelé ticha se vylodili na ostrov tvůj.
Ostrov lesa se stříbrnou lagunou hvězd, k níž vede jen jedna z cest, cesta padané větví buků ruky a upřímného slova co má sova, kompas srdce navede tě tam vždy bezpečně znova.
Tak brouzdáš se tou záplavou loňského listí, svěží vánek tvé myšlenky čistí, sem tam utrhneš červenou jahodu a všechny trable bereš jako nepodstatnou náhodu.
Jsi dobyvatel ticha s plyšovými náboji úžasu, ve španělské zbroji riflových kraťasů sedneš si na lavičku u Boží muky a ticho ti krotce zobe z ruky. Samo přišlo k tobě a rozprostřelo před tebou své poklady harmonie jako poklad Inků a osamělý zpěv drozda přidá jako pozlacenou nože střenku.
A ty už nechceš nic dobývat, ale jen sedět a těmi souzvuky ticha se nechat povívat.
Pak je čas, kdy král večera Soumrak volá k návratu do Starého světa k povinnostem, a ty proplouváš vlnami starých vinohradů a slibuješ, že na ostrov lesa se vrátíš ještě posté.
Sýr a realismus (Plechovi)
Vrána civilizace
drží v zobáku měst
tučný sýr blahobytu
zatímco liška některých
přechytračených
bankéřů a politiků
ji nabádá,
aby zpívala
nějakou milou písničku
taky pro ně.
A vrána zpívá o demokracii,
svobodě a volnosti.
A tučný sýr se kutálí
z ocelového zobáku fabrik
před zrezivělou lišku,
která s ním rychle utíká
do lesa
satelitních antén
a trezorových skrýší…
A stejně ze všech
nejhorších zřízení
je demokracie tím nejlepším…
Obléhání jara
Semknuté šiky stébel
pochodují k jaru,
za nimi sněženky markytánek
táhnou obvazů sněhu
poslední káru.
Slunce poslední befel
opřete žebříky touhy
o kruhovou pevnost smutku,
nelitujte žádných svých skutků,
překročte
lítosti blátivé strouhy.
Díváme se tam,
kde pevnost soumraku hoří,
shýbáme se k mechovému loži
a modlíme se
ke květnovým zahradám…
Bílý medvěd zimy
Jazyk sněhu
toho bílého medvěda zimy
měkne v bledém slunci
a on si značkuje hřbetem času
naše vrásčité stromy poznání.
Je nebezpečný,
mimika obličeje zasněžených strání
je nepostřehnutelná
a nikdo neví,
kdy se objeví první záblesk
v zelených očích
probouzející s trávy
a vrhne se na nás
s ostrými drápy naděje
až do našeho srdce.
Stojím na křišťálovém kopci,
dívám se březnu nehnutě do očí
a nechávám se rád rozsápat
hebkými tlapami vánku.
Kralický klášter
Černou klenbu stromořadí
nevinný sníh hladí,
vidím Kristovy nevěsty
jak sjíždějí na sáních s vískáním
kopec křišťálové cesty.
Však místo těchto představ
jen tiché báně červených hlav.
Jistě bůh by si přál, aby byly veselé,
nikoli služebnice, ale přátelé.
Jen vítr kvílí ve větvoví,
ten o jejich snech ví, a nic nepoví…
Poplašená zpráva
Zvonky konvalinek bijí na poplach
blíží se dva zamilovaní vetřelci,
tuláci neskonale šťastní bez věcí
bez varování překročili lesa práh.
Zachmuřte pro ně obočí oblohy
ze stromů ať padají dešťové kapky,
ať konečně otevřou růžových očí klapky
a špinavé listí se lepí pod nohy.
Kde vzali tu drzost držet se za ruce
a tam, kde je šero, vidí pruty paprsků,
místo pobožného ticha jen smích vyprsknul
chovají se jakoby láska byla v záruce.
Kapky deště ji padají na dlouhé kadeře
a on se směje, že má zdarma vodovou,
čas jde kolem kachní chůzí houpavou
a klíčníky od bran ráje udělali ze zvěře.
V letním obilí
Posnídám čokoládu tvých zad
vyloupnutou ze staniolu šatů,
ach, ten gejzír sladkých kanonád,
v klasech obilí podobným zlatu.
Vlčí máky v tvých havraních vlasech,
ohníčky v tvých borůvkových očích,
horká těla v horkém letním čase
mezi nimiž milostná jiskra přeskočí.
Se smíchem vypneš vyzvánějící mobil
tón z West Side Story v uších doznívá
vítr žene oblaka splašených kobyl
a jediným posluchačem je tu Láska a Já…
Ta žena
Na bocích nahé ženy
přistávají skleněné vlaštovky,
ve vlasech trav
usedají dubový motýli,
bílé tělo skal
vábí svými průniky
do krajiny.
Na hlavě stříbrnou korunku
rozbořeného hradu,
ve sklepení duše
tisíciletá nezkrotná svoboda.
Hora Pálava…
Samaritán Slunce
Samaritán Slunce
nás ovíjí zlatými obvazy,
co mají lehkost pápěří
a vtírá nám do ran
naději,
pusu jsem dal svý holce
mezi skořicové pihy
a od smutku se odrazil
a vyletěl jako skřivan
ze dveří.
(Marně stožáry se sítěmi
nenávisti stavějí.)
Pláž po sezóně
Smutná je pláž po sezóně
smutnější než zbytečný rozchod,
stále jsou však bujné vln koně
a Měsíc jim dává přílivu obrok.
Oblázky jsou vymyty doběla
a pizzerie nenabídne ani gram těsta,
zlaté paprsky marně vábíš do těla
a když vyjdou, je to svátek, festa.
Na vlnách se pohupují bójky
a vlny pění jako kapučíno,
teď už mne zkonejší je tvé boky
a tvé rty chutnají jako víno…
Pyramida radosti
Metličky keřů vymetají šedou oblaků
za nimi zlatý prášek paprsků světélkuje,
stavíš pyramidu radosti jako v Karnaku,
z jogurtu a bílého kafe co řekou pluje.
Otroci klasů se sklání pod větru bičem
kvádry všedních dnů zapadly do sebe,
hieroglyfy citu rozluštil jsi vlastním klíčem
scarabeus slunce míří tvrdošíjně do nebe.
Tvá kněžka opírá hlavu o tebe jak o sfingu
hrobka jarních nadějí není ještě vykradena,
za Kleopatru prohlašuješ její dlaň malinkou
hadem polibku je uštknuta a znovu probuzena…
Dobyvatelé ticha
Na korábu bělostných písniček
přistáli u ostrova lesa,
lagunou je jim hvězdná obloha
a potravou přátelský stisk ruky.
Ve Španělské zbroji
nekonečného úžasu
dobývají zelené pláně
ticha.
A když je dobudou,
sednou si na trůn z mechu
a nechávají se ovívat
vějířem vánku ,
a ti nejsilnějsí
propustí otroky záště,
aby mohli sami
projít vítěznou branou
harmonie…
| 
