| |  whispermoonlite (Občasný) - 16.8.2009 > g morr> Tato zdánlivě jednoduchá zjišťovací otázka se ukázala být vskutku podnětnou. Myslím, že to patří k tvému ostrovtipu, ptát se zábavně a zároveň mnohavýznamově. Pokud jde o její věcnou část, odkážu tě na své poznámky, kde by se únosy mužských nicků také našly. Ovšem pro mě bylo inspirativnější přemýšlet dále o nakouslých souvislostech z předchozího komentáře.
Pokud jsem před nějakým časem zařazoval texty autorky k Seifertovi, mám nyní nutkaní svůj soud poopravit, určitě i na základě znalosti více jejích textů a zmínit spíš oblast expresionismu. Určitě ne Weiner, to by tu nikoho nenapadlo. Avšak Reynek a Trakl nebudou od věci, i když přebývají na odvrácené straně měsíce ve srovnání s autorkou. takže kdyby byli na totemu, můj komentář by mohl být v některých základních rysech podobný. Tím podstatným společným shledávám to, co jsem se poněkud nešikovně snažil vyjádřit odsunutím literárnosti do pozadí ve prospěch jiné složky, abych přivedl pozornost k tomu, že se nejedná o pouhé řemeslné výdobytky. Je to do jisté míry marné, ty básničky vždy budou na prvním místě literatura, a to, že vypadají tak přístupně, jakoby samozřejmě, že ty obrazy se tvoří jakoby samy a umožnují proudění, nemůže nic snížit na jejich literárně řemeslném zvládnutí. Všichni tři jsou schopni vytvořit prostor za slovy a sdělovat více než říkají slova.
Chtěl jsem však zdůraznit, že zde funguje jev, který se dá těžko postihnout literární analýzou. U Reynka, Trakla i Mbonity se do jejich textů dostává něco navíc, co z obyčejnosti dělá zvláštnost, a silnějším slovem vyjádřeno, i jedinečnost. Spočívá to v drobném, ale klíčovém posunutí úhlu pohledu. V důsledku se to projevuje ve výběru a uspořádání slov. Přirovnal bych to ke skládání puzzle, kde stačí dát něco trochu špatně a klíč do zámku nezapadne a obraz se nerozsvítí. S expresionismem se dobře pojí i zvýrazněná přítomnost prožitku autorského subjektu. Jakkoliv ve většině případů přítomnost autorského ega může básničkám ubližovat, v těchto případech je to naopak. Proto sebevzhlížení, jak to někdo nazval, i když já bych to označil za sebeuvědomění, sebe zvědomění není u těchto autorů planým narcismem.
Nemyslím samozřejmě, že by se setkávali v tématu, to už spíš v nějakém metafyzickém smyslu nadání svých textů živou silou, ale klidně bych to vyjádřil tak, že co je Reynek v transcendentnu, je Mbonita ve svých textech na zemi, nebo ve smyslech. Je to podobně intenzivní, podobně bezprostřední v obraznosti, podobně neznásilňované poetickými nástroji. Řekl bych, což je sice odhad mimo literární analýzu, že oba vyjadřují se srovnatelnou naléhavostí to samé, ovšem rozdílně v tom, v jakých světech se pohybují, o jakých světech ty básničky vypovídají. Jasně, naléhavost, prostota, čistota, to sou takový vágní slova, ale lepší tu nenacházím. A řekl bych, u obou také platí, že pokud čtenář nemá smysl pro jisté jemné odstínění vyjadřovaného, může jejich texty projít bez vzrušení, bez pozornosti. Tohle jsem u Reynka, kdysi pro sebe taky řešil. Z nějakýho pohledu by jeho věci mohly být označeny za kýč (i ve mně ja kus takovýho pohledu). Furt ty kočky, seno, stíny, sníh, ptáčkové a nevím co ještě. Jak rokoková nůše ve tmě. Ale je tam navíc ten prožitek, za nějž ručí autor, a to mají Reynek i Mbonita stejný. Zas končím u vyjádření, že je tam něco navíc. Mužskej a ženskej nick asi. :)
| |
