I.

Vždyť já už si zvykám a není to tak zlé.

II.

Prázdná rána ověnčená hábem smutečním

ticho stěn bílých - nevinnost sama

obzory šedivé, noci tajemné, vůně neznámé

příběhy vymyšlené pláčou jen při vzpomínce na lásku.

Zapadlé hroby uprostřed bříz. Rezavé listí

se snáší na zem, časy minulé odvál vítr.

A mrtvý se v hrobech otáčejí. Dnes mohou, zdá se,

vystoupit z hrobu, odejít a k ránu se navrátit zpět.

Utíkám z hrobů, mám divný pocit. Tvláštní ticho kol

a samý chladný kámen, svíce kýmsi zapálená hoří.

Čas na mne doléhá. Já mám strach, ne ze smrti, ale z umírání,

Růžemi se zasypávám. Hrst hlíny dávám sobě na hruď

Vždyť já už si zvykám a není to tak zlé.

III.

Vždyť já už si zvykám a není to tak zlé