K mým ránům
holedbání se, že jednou tě budeme milovat všichni je mi nejspíš výhružka, když tak trochu se studem drolím zvratky od vlasů
se soumrakem je tráva ostřejší
a když přijdeš, v polích nikdo nenachází těla s prořezanýma nohama tma, ale není přece jen tak z bůhdarma...
mít víru v chybějící těla černých koček! (až k poslednímu bdělému)
do veřejí ve stěně až za obzor co dělí bezpočet prostorů se stávím právě v jejich rozprostřené srsti
Od přísvistu k slehnutí dalšího z vrahů
Narodil jsem se do srsti zatracovaných zvířat jako kde kdo jen já si ji pojmenoval a umínil, že když se mi v ní plíce nerozedmou v peřináči přečkám všechny ty budoucí tisíce vrahů přesto práchnivím tu v blankytu u tvých nohou a nejspíš budeš sama, před očima ze tmy zbyla už jen rez přihlížet slehnutí mého posledního
dotekem tížíš žíly na dně zlatem /tak jsi mi/ Drahá
... dovol mi alespoň zdrásat do koberce rty do poslední vláčné tkáně odnímat stopy zanechané co drtily z tvých úst právě jako plížení tisíců travou takřka bez šelestu jako zemi člověka vší vahou
vůně ovoce ztracené s prvním soustem v pádu se všechny vracejí
dlaní na obzor ráno jsi v poslední chvíli zaklínila a sluncem semknutým sobě za víčka schránila mě poslednímu dni
nám se srstí tma naše přece nezalyká
zády k sobě vypínáme hrdla každý už k jinému nebi barvy mraků jen tušíš ve sdírání zbrocených chodidel o spáry bílých kachlí pakliže šílenství je jen pózou budících se bohů
ale chceš-li vidět, co bylo než společná samota stala se stvořením šíjí klenutý ti přes temeno sesunu se poslušně bez výčitek /můžu jen litovat, že jsem tě nenaučil zavírat oči/
vědomí, svět... všechno co jsem kdy pojmenoval co mi patřilo někdy se sužuje přímo přede mě a já krvácím v levém oku
dál nevzpírám se rukama do tvých, tak se rozhlédni konečně tedy cítím vůně broskví dovyčpělých
/pro tvůj hřích se rouhám a jen v tebe věřím/
od nártů ke kolenům tisknu se k popelu co jediný zbyl, když nemohla jsi žít a nevidět zemi nevědět, že tam pod tvýma noha stále roste tráva která není kočkám nebezpečná
Víra v tyrkysových žmolcích
Na barvě nebe nezáleželo několik dní vysílení chladem poslušně sledovali jasnící se obzor tavit srst
ticho vzcházelo z hrdel sežehnutých bezmocným vdechováním seškvařené noci postupující rozbřesk stravoval zemi od každého neodvráceného pohledu přístojícího bez zalknutí byli se sluncem nad hlavou ve chvíli na prach
byl jsem jedním... z toho semknutého do dálky se vlekoucího zástupu vědoucí kolik lidí bych mohl kdy milovat kolik miluju a že téměř nikoho z nich jsem ani ještě nepolíbil
tak jen lituju přes svítání stále mírně prokřehlý za tmy jsem se viděl klečícího na louce u televizoru který odráží krajinu v šedivé obrazovce jen tak vím o svém okolí nesvedu oprostit zrak
... byl jsem tím kdo potřebuje, aby jsi sama zavřela oči nejdřív pro mě jediného a já konečně pro bližní
jen promnu levé oko do jeho zřítelnice vstoupilo první světlo prvního rána svítání tak brzké, že slunce může světu tak mladému vyjít jedině ku konci
i dnes tu stojíš snad ještě s popelem z minula ulpělým v krajích víček a já vím, že se musím smířit, že ať už budu milovat kohokoli vždycky tady budeš i ty o které v zájmenech mluvit nepřestanu přežiješ všechna moje rána kterým nezavřeme oči skrze tebe jsem uviděl jejich smysl
napřáhnul bych-li ruce ke konci trpkost bylo by lze již chutnat špičkami prstů jako inkoust na jazyku jako slova která by jím měla být napsána
marné
vyčkávání na jediné smysluplné slovo které mělo být tvoje
zprava k uším z tyrkysové hladiny sotva doléhá Víra že tohle tělo ještě stráveno nebude pro poznání let teprve k odžití
jen k bohorovnosti vyslyšet upřímnou prosbu
|