|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
VYZÝVATEL
aneb
TANKOVÝ PLUK
POD VELENÍM
vnuka
JOSEFA ŠVEJKA
Napsal: František Janč
© M.H.L39 – 2002
UKÁZKA - 30. část
SPECIÁLNÍ GG KLÍČE MÁ AGENT BUBELKA
Podplukovník Hřivnatý stál na tankové střelnici „BAHNA 1“ před nastoupenou 12. rotou. Všichni vojáci měli na obličejích ochrannou masku – a podplukovník téměř omdléval zděšením, když uviděl, že Machačík má archaickou masku s chobotem. Zavelel: „Konec chemického poplachu!“, pohlédl na svobodníka Machačíka vzteklým až krvelačným pohledem, poté rezignoval: „Dobrá, soudruzi, mnohem lepší než rozbitý masky bez řemenů a Jeden Chobot bude, když NEBUDETE mít žádný masky. Ale - CO TEĎ S TĚMI KRÁMY -?“ pronesl nepřítomně a anonymně.
„Tak je schováme – třeba za výdejnu munice!“ radil podplukovníkovi svobodník Starý, cpal svoji masku do torny a dodal: „Jindy to tak přece děláme stejně.“
„Vážně? Proč jste mně to neřekli dřív? RYCHLE, CHLAPCI, poklusem za výdejnu munice! Tam masky VZORNĚ ODLOŽIT do trojřadů a ihned nastoupit opět zde! Ať si všechno stihneme ještě upřesnit – než začne VAŠE – A SAMOZŘEJMĚ TAKÉ MOJE – ukázka.“
V té chvíli pohlédl velitel 24. divize z okna učebny tankové střelnice. Jeho zamračený výraz vyjadřoval nejvyšší nespokojenost, kterou znali všichni podřízení, vedle stojícího náčelníka štábu divize se zeptal: „Vidíš je, Radku?“
„Vidím, všechno jim to jednou spočítám – ale až bude po všem – teď nemůžu, když je tam ten podplukovník přidělený nám GŠ,“ odpověděl plukovník Brázda, který měl, v porovnání s plukovníkem Drhou, na vojáka až příliš harmonickou tvář, nápadně nevynikalo ani jeho čelo, ani nos, ani brada, ani... Téměř každý v civilu ho považoval za mužský model nebo za herce, což mu v uniformě bylo nepříjemné. Všechno myslel poctivě a opravdově, nelíbilo se mu proto, když si druzí mysleli, že také on je pouze „stroj“ a hraje roli jenom podle nejvyšších rozkazů.
Oba důstojníci určitě chtěli zasáhnout – ALE NEMOHLI, neboť režii ukázky měl stále plně ve svých rukou podplukovník Hřivnatý. Velitel divize a náčelník jeho štábu se ještě jednou podívali ven oknem a poté se svými těly jako dva rozpustilí školáci snažili zakrýt výhled z okna místnosti. Všichni byli v učebně, která připomínala značně opotřebovanou třídu základní školy a byla „vyzdobena“ několikerými nabarvenými řezy střeliva, zbraní a modely jejich součástí – mezi málo využívanými pomůckami a obrazy rokovaly a hodovaly hloučky důstojníků s generály.
Vojáci 12. tankové roty mezitím dvakrát překonali chaotickým úprkem vzdálenost 200 m tam a zpět k výdejně munice, naházeli ochranné masky jako zbytečné smetí do bezového křoví a nanovo nastoupili u prvního pracoviště. Zklidněný podplukovník Hřivnatý se obrátil na četaře Rosu: „A co vy -! Umíte ten rozkaz pro vydání útoku?“ Jeho pohled omylem zabloudil k opodál stojícímu velitele 12. tankové roty, na kterého se obrátil s dotazem: „Vysvětlil jste mu úplně všechno -? TAK VYSVĚTLIL NEBO NEVYSVĚTLIL?“
Velitel 12. tankové roty vyslal směrem na podplukovníka několik bezradných pohledů – a každý bezradný kukuč Františka Vargy v podplukovníkovi zažehl novou zápalnou šňůru – exploze se blížila.
„U... UU... UUU… Upřesnil a vysvětlil vám to někdo –? KDO -? NĚ-KDO!“ vykoktával podplukovník tvrdohlavě.
Obličej nadporučíka Vargy připomínal stále se zvětšující obrovský otazník. Nadporučík byl ohromen přímostí dotazu, překvapen jeho důrazem a zaskočen vlastní totální neznalostí – nevěděl ani pendrek. Navíc nebyl zvyklý, aby se ho pětkrát za čtyři dny někdo na něco ptal. Mlčel, jenom poplašeně kýval hlavou nejprve dolů a nahoru, poté doleva a doprava, mrkal a polykal...“
„Nevysvětlil mně vůbec nic,“ uvědomoval si Jan Rosa (Rosa.Jan@tiscali.cz), ale pronášel velice přesvědčivým a sebevědomým hlasem: „ANO! JISTĚ, soudruhu podplukovníku! To už tady ví úplně každej! Před námi na prvním horizontu je TANKOVÁ ROTA NSR, která...“
„TANKOVÁ ROTA NSR !??“ zarazil se v tu ránu podplukovník, odvrátil se od velitele roty k četaři Rosovi, zčervenal, zrudl, zkoprněl, zkameněl... Pak vyprchaly poslední zbytky jeho předcházející chvilkové umírněnosti. Poté socha podplukovníka opět ožila. „KURVA - snad brigáda -? NEBO NE, soudruzi? JÁ Z VÁS UMŘU! NE! TO NE! Víte vy -, co uděláme?! Na vašem pracovišti, soudruhu četaři, nebudeme provádět – nebudeme nic takového provádět! Upřesníme si to tak: VY RADŠI, DO PRDELE A DO ODVOLÁNÍ, NEBUDETE ŘÍKAT VŮBEC NIC.“
„Rozumím.“
„Rozumíte LEDA nanejvejš tak PRD, ale – BUDIŽ!“ řekl podplukovník a poprvé od rána zavrávoral tak silně, že musel poodejít od nastoupené roty. Všichni vojáci dobře slyšeli jeho věty: „Klid..., chvíli klidu – a bude to..., jen maličkou chviličku...! A bude to.“ Poté všem vojákům zmizel z dohledu, neboť se ukryl za zdí řídící věže tankové střelnice.
Desátník Petr Smrž neočekávaně vystoupil před nastoupenou rotu, s hranou nejhlubší vážností se uklonil a s nečekanou rozhodností vojákům sděloval: „SOUDRUZI! Než se k nám opět vrátí velící a „velice schopný“ soudruh podplukovník, který zastupuje naše neschopný -, upřesním dvěma slovy, co on nám již mnohokráte upřesnil: CIRKUS BUDE!“
Po prvním bujarém zařvání vojáků se hlava podplukovníka Hřivnatého okamžitě vynořila za rohem řídící věže, jeho tělo nejprve nebylo vidět – byl to podplukovník bez těla. Nyní se tak již pouze nedíval, ale vyrazil zpoza rohu jako býk při koridě, když viděl, že na výstup Petra Smrže nereagoval nadporučík Varga ani podporučík Roj. Dopáleně a přímočaře – jak se všem zdálo – zaútočil přímo na ně: “S buzeranty a flegmatiky nemůže ukázka dopadnout dobře! A proč je tomu tak, soudruzi -? PROTOŽE NEZAKROČÍTE!“
„Soudruhu podplukovníku,“ prohlásil nadporučík Varga s potěšením, „nechceme zasahovat do vaší velitelské pravomoci. Zdá se mně – vy zde máte jasně nejvyšší hodnost a největší slovo, rota je nyní pod vaším velením.“
„Soudruzi! A mně se zdá, že si z vojenských řádů vybíráte pouze ty, které se vám hodí - ale to nyní nehodlám řešit. Obrátíme pozornost ještě jednou ke druhému pracovišti a míření kanónem. Soudruhu nadporučíku! Soudruhu podporučíku!“ prohlásil zoufale podplukovník. „K tomu elektronickému zaměřovacímu přístroji jste mně už taky nemohli vybrat většího pitomce. Kdo, že jste říkali, že to je? Svobodník Bubelka? HOVNO! Pitomec je to - PITOMEC Bubelka! Bubelka je jistě nejhorším a nejpomalejším velitelem z celé roty, že ano? Proč jste mně ho tam vybrali?“
„Vždyť si ho vybral sám,“ připomenul desátník Petrof všeobecně známou pravdu. „Říkali jsme mu přece nejmíň pětkrát, že Jirka Bubelka je u pluku novej, že je až neskutečně pomalej, ale nedal si říct - LÍBIL SE MU.“
Podplukovník Hřivnatý se stále více hroutil, ale byl opravdu duší i tělem voják, neboť všem útrapám, které sám přitahoval, vzdoroval skutečně houževnatě. V předinfarktovém stavu vysvětloval, čertil se a vyřvával: „Soudruhu veliteli roty, VÍTE VY CO -, co ten blb udělal? On rozjeééébal všechny TY, jak se to jenom jmenuje - integrovaný OBVODY na velmi drahém zaměřovacím zařízení – místo toho, aby na něm cvičil. Všechno jsem mu vlastnoručně a s vysokou odborností seřídil – A AGENT BUBELKA TO ZKURVIL. Zaměřovací zařízení normálně v tanku snáší ty největší vibrace, ale jak jsem časně ráno - s baterkou v ruce - dobře viděl, někdo z roty do toho řádně drncnul a vůbec nic nefunguje. Nevím, kdo diviznímu velkoskladu CDV-24TT zaplatí takový děsný škody? Navíc je ten váš velitel pracoviště tak super-inteligentní, že neumí ovládat ani obyčejný stopky.“
„Nadporučík Varga mlčel, sáhl hluboko do kapsy své uniformy a vytáhl hrst čehosi, co počal soustředěně žvýkat, pozornost podplukovníka se zaměřila na svobodníka.
„Svobodníku Bubelko, poslouchejte mě dobře!
DÁVÁM VÁM ROZKAZ,
abyste se v průběhu ukázky
tvářil učeně a všem tvrdil,
ŽE NEJSTE
intelektuální impotent,
že to všechno umíte, že vám
TO TAM
normálně funguje!
SLYŠÍTE MĚ!
BUDETE JAKO PŘEDSTÍRAT,
že vám všechno v těle
i na vašem pracovišti
funguje naprosto normálně!
TO JE ROZKAZ!
DOUFEJME,
že nikdo nebude chtít
zaměřovat místo vás,
když teď
V TÝ OPTICE NENÍ VIDĚT ANI HOVNO.“
Svobodník Bubelka se při projevu podplukovníka různě kroutil. Jeho pohledy bloudily úplně všude, ale ani jednou nezavadily přímo o oči velitele ukázky. Podplukovník Hřivnatý se již neovládal: „Podívejte se už konečně na mě, VY DEBILE! Slyšíte, svobodníku, konec srandy, podívejte se přesně NA MĚ!“
Svobodník Bubelka se náhle a vůbec poprvé zadíval přímo do očí podplukovníkovi, se kterým to až trhlo a na Bubelkův flegmatický pohled okamžitě zareagoval slovním atakem: „TEĎ KONEČNĚ ČUMÍTE! Pozdě, viďte, abyste konečně věděl, že něco vidíte! Ale řeknu vám důvěrně: S tím vaším nabíječem je to úplně stejný, protože čumí taky tak PITOMĚ JAKO VY, a je to rovněž pěknej vůl. Já jsem si toho všimnul už včéééra. TAK, SVOBODNÍKU! JE VÁM TO VŠECHNO JASNÝ?“
„JASNÝ, soudruhu podplukovníku!“
Z učebny tankové střelnice „Bahna 1“ právě vycházeli první účastníci ukázky, když se podplukovník Hřivnatý zeptal svobodníka Tótha: „Vás jsem včera odpoledne udělal velitelem desátého pracoviště. Máte tam všechny potřebný klíče?“
„NIE, ŽIADEN! Ani jeden UŽ tam nemáme! Už sa nám všecky dagdě vytratili!“ odpověděl svobodník Tóth. „Zato tam máme KOMBINÁáááČKY.“
„VY, VY, VY - jste se zbláznil,“ zapolykal naprázdno podplukovník a zavrávoral.
„ALE, ale, ale -!“ chlácholivě pronášel svobodník Tóth, „To ide, súdruh, dosť dobre – kombináááčkami – rozložiť tiež…“
„DOST! DOST! POVÍDÁM DOST!“ zařval podplukovník. „JÁ – JÍ – JÉ – JÁ – přece nebudu ukazovat velitelům divizí a generálům kombinačky. Kde jsou MOJE speciální - v centrálním velkoskladu vypůjčený - GULA-GOLA klíče? Ruším toto pracoviště a osobně v tomto okamžiku vytvářím nové. NE! To si už... K VAŠÍ ŠKODĚ... nestihneme... soudruzi... upřesnit.
Teď vážně, vojáci! Na všechno se můžu -, víte vy co, ale ty drahý vypůjčený Gééé-Gééé klíče musím do velkoskladu vrátit. Takže, soudruzi, pakliže jste mně je někdo ukrad…! NE, NA TOHLE SKUTEČNĚ NEMÁM NERVY – AŤ SE S VÁMI SERE – KDO CHCE!“
Vojáci 12. tankové roty povyrostli, napnuli všechny skupiny svalů. Jejich „POZOR!“ se v té chvíli jevil skutečně vzorným a dokonalým. Za podplukovníkem Hřivnatým, ve vzdálenosti necelých třiceti metrů, stál generálplukovník generálního štábu ČSLA, za ním přicházeli ostatní účastníci ukázky.
„Chlapi,“ ozval se desátník Petrof, „jak jsem řekl – ukažte jim jenom to, co už dávno umíte.“
- - -
Nové Sedliště - tanková střelnice VÚ-2424 „BAHNA 1“, 17. prosince 1982, 10:26
(ZA 288)
Tanková střelnice BAHNA 1 byla zaplněna vojáky 12. tankové roty a lavinou skupinek nejvyšších důstojníků z nejrůznějších útvarů armády, kteří přecházeli od jednoho pracoviště ke druhému - probíhala rutinní „Ukázka střelecké přípravy“. Podplukovník Hřivnatý, který měl ukázce velet, se v jejím průběhu „vytratil“ - aniž by komukoliv řekl jediné slovo rozloučení. Nadporučík Varga stál přibližně 50 metrů od své roty, které úředně a oficiálně velel, odevzdaně civěl do korun smrků za vojenským plotem a tvářil se, že žádného vojáka roty nezná - a podporučík Roj dostal šílený průjem, takže ukázku proseděl na dřevěném poškrábaném prkénku s dírou.
Vojáci 12. tankové roty cvičili zdánlivě pod velením absolventů a poddůstojníků, ale v podstatě každý voják předvedl sám sebe a naprosto dokonale jedno jediné jemu známé a téměř každý den opakované, ale naprosto „všední“ cvičení své „mazácké specializace“. Důstojníci cizích útvarů při sledování ukázky stále více připomínali hejna holubů, která poprvé vylétla z holubníků. Každý z nich si alespoň jednou zakroutil hlavou a zatvářil se, že vidí věci, které ještě nikdy v životě neviděl – A VŠICHNI BYLI SPOKOJENÍ.
Přesto se velitel 12. tankové roty odhodlal k prvním vlastním povelům až dvacet minut po odchodu posledního nadřízeného a vyššího důstojníka. „ROSO! PILOTE! POKLUSEM - KE MNĚ!“
Oba četaři vystoupili z hloučku vojáků a přiklusali k veliteli roty.
„Absolventi, než odejdeme, bude to tady perfektně čistý – uklidíte i tankový cesty. Já nejsem ve svý kůži a nemám sebemenší chuť se s vojáky hádat. Roso, klidně jim třeba řekni, že jsem utahanej, že mně není dobře, a proto – ať neprovokují, protože jinak nikoho z nich nepustím o svátcích domů – a dnes budou bez oběda nebo i bez večeře.“
„Chlapi, Franta je z ukázky celej unavenej, prej sotva leze. Ještě dřív než odejdeme zpátky do kasina, chce to tady mít perfektně uklizený – prej se odtud jinak nehneme,“ vysvětlil Jan Rosa vojákům po svém a bez obalu rozkaz velitele roty v rozporu se všemi řády, neboť dopředu věděl, že kdyby nyní doopravdy zavelel, připadal by si jako idiot.
„Roso, je to šmejd, avšak - když se nehneme my – nehne se ani on, ale je na tom líp než my,“ konstatoval svobodník Dučera: „Sám je celej den zalezlej na učebně, motá se po střelnici jako bludnej balvan sem a tam, žere si svačinky a domácí paštičkou, hulí… A je to papoušek - Papoušek FRANTA!“
„Proč papoušek?“ vyzvídal Jan Rosa.
„Nevšiml sis?! Celej den zobal slunečnicový semínka a vyplivoval slupičky. Má semínek vždycky plný kapsy, když je nervózní a neví si rady. Pochoduje „kilometry“ od nás jako velkej zelenej papoušek a louská si. Hodil by se tak akorát do cirkusu.“
Jan Rosa se podíval na velitele roty. Nadporučík pravou rukou opět cosi lovil uvnitř podomácku přešité maxikapsy svého důstojnického svrchníku, jeho ruka opakovaně zamířila k ústům. „Fakt, má plnou hrst slunečnicových semínek! Velitel roty je doopravdy louská v zubech jako papoušek, a právě nyní vyplivuje slupičky osemení.“
„Chlapi, pojďte, musíme to tady - i po něm - uklidit!“ řekl Jan Rosa vojákům, kteří nabručeně civěli na velitele roty. Poté četař uchopil jako první lopatu a - přes stále platný zákaz velitele praporu nadporučíka Messarosze konat společně s vojáky fyzickou práci - začal seškrabovat jako první sníh a bláto z betonových panelů tankové cesty, přestože je tam zanechaly pásy tanků Sovětské armády, které přes střelnici projížděly před týdnem - tři „ukázkové a současně muzeální“ stroje T-55A vyleštěné naftou se celý týden nehnuly z místa.
Celý první díl autentického příběhu konečně na INTERNETU – http://www.pismak.cz/vypsbirka.php3?u=&id=349
|
|
|
