Pod rozsvíceným schodištěm                    

noc, jak spadlá dvacetikoruna.                      

Omítka tohoto města chladně 

praská a je k neupadnutí. Zvláště teď.           

 

....a práskne-li noc- opaskem přes                

mokrou cestu, práskne tak!

 

Otevřeným oknem do ulice

je cítit spadlá hrušeň, jako zeď.

Vlastně jen ta okna jsou vždy stejná,

ať už je to kdekoli. Ať už jsou mokrá.

 

....a švihne-li vlasy o zkrabatělou

kůru poraženého stromu a přežene se,

švihne tak!

 

Pod list jazyka se vkládá uhlí a

v posledním rozsvíceném pokoji

tohoto města- košile ženy-

k neupadnutí!

 

....a práskne-li- přes cestu, mokrými vlasy-

ulehne ta žena,

jak spadlý strom, tak.