Ne vždy na nebi blednou hvězdy,

ne každý večer nejsem sám.

Spatřím Tě ještě vůbec někdy?

„že se ptáš…“ šeptá Sebeklam…

Ne vždy se bojím rozednění,

jenom když oči zapíjí,

nápojem slaným rozechvění,

že neznám sebe ani ji.

Zas žmoulám polštář před usnutím

jak byl by toho viníkem

že do spánku se marně nutím

a pláč si pletu se smíchem.

…nic není krásnější

než návrat do života.

Na srdci otisk Tvůj

a všechen neklid světa…