Světla v té zemi bylo ještě pramálo a kronikáři se nejspíš ruce třásly zimou, když zapisoval tenhle příběh, co začíná skoro jako pohádka. Král Rufus měl totiž dvě dcery. Mladší, Kristina, byla krásná, usměvavá a výbušná. Starší, Agnes, byla roztomile praktická, výřečná a nekonečně moudřejší.
Panoval zrovna výjimečně sychravý podzim, když král oženil mladší dceru s jedním ze svých spojenců. A jak už to tak bývalo, brzy ho našli v jeho komnatě s hlavou na stole, do jehož dřeva se pomalu prožíralo víno, které pil. Stejně rudé jako krev, co mu vytékala z úst. Ta zpráva se po hradě rozšířila rychle a do večera to věděla celá země. Muži obvykle jenom zkřivili rty a zakleli. Ženy se pokřižovaly, modlily se za duši mrtvého. A strachem z budoucnosti.
Královnou se tehdy měla stát Agnes, ale ještě tu byla Kristina – a její manžel. Navíc násilí vyřešilo nejvíc potíží, kam až lidská paměť sahá. Starší princeznu proto jedné noci s mečem na krku stráže odvedli do žaláře. Tam jí dali na ruce i nohy okovy.
Když s ní v loďce vyjeli na klidné moře, nevyhrožovala ani neplakala. Pořád ještě věřila v lidský rozum. Proč musí být na světě tolik krutosti, kdy máme všichni stejně křehkou mysl a tělo náchylné k bolesti? Tohle přece není, nemůže být pravda. Dívala se na hvězdy a snažila se v nich číst. Vědět tak, co s ní bude za dvacet let, za třicet. Nebo radši ne?
Vlastně se s ní nikdo nerozloučil, prostě ji strčili přes palubu a ona s výkřikem nabrala slanou vodu do plic. Do těla se jí jako tisíce jehliček bodala ledová voda, ale brzy ten mráz přestávala cítit. Jak klesala ke dnu, stále sledovala světlo pochodně na lodi. Vzduch jí naštěstí došel dřív než dopadla do černočerné tmy tam dole…
Mořské pobřeží bylo tady na severu skalnaté a nevlídné tak, že tu lidé opustili většinu rybářských vesnic. Psal se prosinec a obloha tu byla celý den tmavošedá, bez jediného slunečního záblesku, a pěna na vlnách se měnila v ledovou tříšť. Všechno živé se přesunulo do pohostinnějších krajů. Všechno kromě jediného muže.
Rybář Jens jel dál než obvykle, protože lovišť ubývalo a on nutně potřeboval bohatý úlovek, aby s penězi nějak přečkal zimu. Měl velkou loď, dobře stavěnou a schopnou prolamovat ledy, ale nemohl si dovolit pomocníka, jako už tolikrát. Bylo mu stěží třicet, ruce měl ale už ztvrdlé a tělo šlachovité. Vystačil si sám. Nevěděl jenom, proč tak často mluví sám se sebou, se svými úlovky i racky, co se na jeho loď zatoulali.
V podpalubí už měl na sto liber jeseterů, lososů a sardinek – a i teď z moře vytahoval síť, dnes už snad po sté. Jak přetahoval síť přes palubu, nohy mu uklouzly po kluzkém dřevě a on s heknutím spadl na záda. Obsah sítě se rozlil po palubě a on mezi kily chaluh a slabého množství mřenek uviděl něco, z čeho tlumeně vyjeknul.
Nikdy neviděl lidskou kostru, proto v první chvíli plivnul vedle sebe odporem. Kuráže měl ale vždycky dost, a tak se k ní přiblížil a chystal se ji vrátit moři. Ty kosti musely být snad stovky let staré, protože už připomínaly spíš kámen než něco kdysi dávno živého. Nakonec ale uviděl něco, díky čemu se mu těch kostí zželelo. Té ženě – a myslel na ni jako na ženu, protože byla drobná a pánev měla širokou – někdo zakoval ruce i nohy do teď už dávno rezavých želez.
„Chudinko,“ dotkl se jí tam, kde kdysi bývalo čelo, „Neměla jsi šanci, viď?“
Pomyslel si, že ji prostě musí pohřbít, i když kdo ví, jestli by si přála nějakou postel s křížem nad hlavou. Protože se už stmívalo, otočil loď a jen doufal, že do přístavu stihne dojet dřív, než začne bouře, kterou mohl vyčíst z obzoru. Jenže už za půl hodiny se začaly zvedat metrové vlny. Rozhodl se tedy zajet k nejbližšímu břehu, přespat dnes pod plachtou a jen doufat, že jeho loď udrží kotva.
Seskočil do vody, která mu teď sahala po kolena, a brodil se ke břehu, ale něco mu projelo hlavou a začalo tížit. Bylo mu proti mysli nechat tam na palubě kosti té ženy, kterou by si zase mohlo vzít moře. S klením se tedy vrátil, sundal si kabát a kosti do něj složil.
Brzy přišla noc a Jens dlouho nemohl usnout, když tam venku poslouchal bouři, která mu dělala starosti, nakonec ho ale přece jen přemohla únava. Neviděl už, jak kosti vedle něj začaly chrastit a spojovat se.
Kostru pomaličku začaly potahovat provazce svalů, ty pak pokryla kůže a nakonec začaly růst tmavé vlasy a chloupky. Kdesi uvnitř toho těla začalo být srdce a žena prudce zalapala po dechu. V křeči se převalila na břicho, kašlala a z plic dostávala vodu. Byla zmatená a trochu vystrašená, ale cítila šanci. Stále ještě zrychleně dýchala, když si všimla muže, který spal vedle ní. Trochu se mračil, ale vlasy měl rozcuchané tak, že vypadal jako kluk. Bříšky prstů mu přejela po strništi na tváři, aby se ujistila, že je skutečný. Jenom se pousmála a přinutila se myslet prakticky. Přes sebe měl přehozenou kožišinu. A jí byla taková zima…
Nevzbudilo ho, ani když vklouzla pod kožinu k němu, ani když mu hlavu položila na prsa. Ruku měl volně vedle sebe a ona přiložila dlaň k té jeho, zjizvené lanem, jen aby zjistila, jak je veliká. Jens ale v té chvíli chytil cizí dlaň a prsty propletl s těmi jejími, protože by mu mohla ze snu utéct. Venku se právě začínal rodit nový den. A ta žena zašeptala svoje jméno, i když on ho ještě neslyšel.
|