Když na portálu seznam.cz zadáte do vyhledávače výraz  plevelná hudba, první odkaz je od mé ze všech nejdražší (tohle úsloví s oblibou používal Ephraim Kishom, vypůjčil jsem si ho, mockrát děkuji). Reagovala na hudbu, která je vtíravá, vlezlá, všudypřítomná…a nazvala ji Plevelná hudba. Vzhledem k tomu, že jsou mezi námi tací, co netuší, v čem je problém, dovolil jsem si malé zamyšlení nad tímto negativním jevem současnosti.

Nešvary kolem hudby jsou poprvé nastíněny nejmladším posluchačům v učebnici hudební výchovy pro sedmé třídy základních škol. Autorskému kolektivu pod vedením Alexandrose Charalambidise bylo jasné, že tohle téma do osnov nepochybně patří (jsme kulturní národ, nebo si na něj jen hrajeme?). Je třeba děti obeznámit s hudbou nižší kategorie a upozornit, jak působí na jedince. Výuka ve škole se samozřejmě nezabývá pouze touto tematikou, ale seznamuje děti i s ostatními negativními jevy, jako např. drogami mezi muzikanty (V tomto ohledu vyzněly nejhůře šedesátá a sedmdesátá léta 20. století, žánr populární hudby zvaný rock´n´roll, někdy zkratkovitě pouze rock. Autor, který nebral halucinogeny, jako by nebyl, démon v něm skládal ty správné písně.), alkoholem, cigaretami, ale i přemírou finančních prostředků poskytující hudebníkům téměř neomezené možnosti. Následovaly excesy typu: předávkování drogami (Jim Morrison, Jimi Hendrix, Kurt Cobain…) nebo smrt po požití nadměrných dávek alkoholu (Elvis A. Presley, Jiří Schelinger…).

Ale zpátky k tzv. Plevelné hudbě. Co si pod tímto pojmem představit? Těch ukazatelů je víc, pojďme se na ně podívat.

Nejprve si dovolím krátký exkurs do období ranného baroka, ke dvoru francouzského krále Ludvíka XIV. Zde působil famózní hráč na violu da gamba Marin Marais (1656–1728), žák J.-B. Lullyho. Měl neobyčejný věhlas, jeho hudba zářila, přivedl k vrcholu hru na tento nástroj. Dnešním sloganem - mohl si klást podmínky, mecenáši a posluchačstvo mu leželo u nohou. Co to má společného s naším tématem? Marin Marais a plevelná hudba? Taková nevšední nádhera! Ovšem. Jeden z jeho učitelů de Sainte Colombe s tímto postupem nesouhlasil. Sláva a peníze, to není pro skladatele ta správná inspirace, tvrdil. To byl první náznak kritiky komerce v hudbě. Pokora, trpělivost a studium nás přenesou na pomyslnou hranici, kde se rozhoduje, co je hudba konzumní a podbízivá, co je umění. Cesta k tomuto poznání trvá celý život, jeho žák ji opustil příliš brzy, odtud pramenila ona kritika.

Názor starého pána budí úsměv na tváři. Dnes není restaurace, baru, supermarketu, kde by něco neznělo (nejhorší je to v období adventu). To něco  nesmí rušit, musí to pouze vytvářet zvukovou kulisu neboť, jak se zdá, člověk deformovaný civilizací si už asi nedokáže představit ticho, a dokáže-li, bojí se ho. Hudba jako kulisa či zvuk otupuje citový život lidí, tito ztrácejí orientaci v kategorii vkusu, ochuzují si tak svůj citový život a vnímání. Cílem je zřejmě ohlušit a vymazat z mozku jakoukoli myšlenku.

Stejné je to s rádii kolem nás. Všudypřítomný hluk je velký problém. Když pominu nadměrnou hlasitost, kterou se nehodlám v tomhle textu zabývat (ušní, nosní, krční oddělení našich klinik by jistě řeklo svůj odborný názor zasvěceněji), tak repertoár, valící se na nás po vzoru známé britské kapely kamenných staříků, svou agresivitou zdárně naplňuje heslo kýč-nostalgie-malost celého světa, spojte se. Dramaturgie se omezuje na dobu, kdy ten či onen redaktor dospíval a co v té době poslouchal. Jiné období je mu cizí, buďto z neznalosti nebo prostě nechce riskovat něco pro něj nové. Interpret zde má svých několik skladeb, které se vysílají kolovrátkovým způsobem pořád dokola.

Jsou výjimky. Většinou žánrová rádia, kde stanice dbá na výběr repertoáru, dnes běžně dostupné na internetu (možnost výběru skladeb dle vlastních požadavků je čím dál častější). V éteru převládá rádio jako kulisa. Kulisa k čemukoliv. Nedávno jsem dostal na diskusním fóru otázku, zda bych nemohl poradit pěknou jazzovou hudbu k romantické večeři ve dvou (chtěl jsem mu říct, že se k takovým účelům skládala divertimenta – hudba k jídlu a pití, něco jako křupky a oříšky, chce se dodat). Posluchači asi víc nepotřebují. Já dodávám, braňme se, vypnout knoflík nestačí, za rohem číhá další…

Dám příklad z rodného města, ze Znojma. V ulici pod gymnáziem je pěkná, útulná restaurace, komponovaná ve stylu a lá Čína (však je to také její přízvisko). Personál je příjemný, jídla exotická a velmi chutná, prostředí vkusné, ale… Na barovém pultu stojí hi.fi. věž, ze které se neline ani Yungchem Lhamo, Lama Gyurme, Nusrat Fateh Ali Khan a podobní čínští nebo asijští umělci. Buší zde klasika českých a moravských restaurací: radio Evropa, Blaník, Radiožurnál, Kiss a podobné hrůzy (všichni víme z čeho se skládájí playlisty těchto stanic – převládá Farna, Ledecký, Olympic…). A nám nezbývá než tiše trpět nebo tam nechodit.

Nebo ty telefony. Někomu volám a během čekání mi otravuje život pěkná milá písnička, na kterou ale nejsem naprosto zvědavý. Mám svoji náladu, svoje rozpoložení - a do toho Natalia Oreiro!!!

Dalším, neméně závažným příkladem hudby otravné, až vlezlé, je televize. Asi nejhorší je to u reklam. Když se objeví náznak pěkné melodie, je vzápětí utnut, čas 20 sekund na jeden reklamní šot je limitující. To v tom lepším případě. Tvůrci těchto klipů se drží zásady starých stalinistů, totiž: čím hůře, tím lépe. Na vrzání, kvílení a řvaní nejspíš nachytají nejvíc potenciálních zákazníků. Nevím!? Podobné je to i u filmů, kde s naprosto chladným kalkulem neustále vykrádají klasická díla světových autorů. Kdyby jim alespoň dali nový, modernější kabát nebo aspoň zvuk. To nepřichází v úvahu. Autorská hudba je vzácností, převládá various artists, tzv. směsky nostalgických hitů z nedávných let.

Těch příkladů plevelné hudby má každý kolem nespočet. Stačí se rozhlédnout a zamyslet. A jako plevel na zahradě je třeba zlikvidovat, tak i plevel v hudbě kolem je nutné ničit všemi prostředky. Zatím ještě přesně nevíme jak, ale paprsky naděje se rýsují. Např. Svaz pracovníků v obchodním řetězci Hanna zakázal pouštět koledy na svých pracovištích. Nedivím se, slyšet Ježišku, miláčku od rána do večera, ještě k tomu v pracovní době, to by rozhodilo i otrlé.

Nakonec ještě zmíním, že zvuková kulisa se dá zkomponovat kvalitně. Jeden příklad za všechny: Brian Eno. Tenhle britský novátor už v sedmdesátých letech pochopil, že na terminálech letišť bude znít něco. Tak nelenil a v roce 1978 složil opus Music for Airports, hudbu pro letiště. Je to navození atmosféry před odletem, během čekání, odbavování, po příletu. Hudba je to minimalistická, nenásilná, plynoucí v čase a prostoru. Někdy si ani nevšimnete, že něco hraje.

Přeji hezký zvuk a dobrou náladu při poslechu neplevelné hudby.

Prameny:

A. Charalambidis a kol.: Hudební výchova pro 7. ročník ZŠ

Vladimír Franz - konference USITT v Denveru, USA; text v časopise Theatre Design & Technology, léto 2000

Návštěva Čínské restaurace, ul. Studentská, Znojmo 1990-2008

Sci-fi vize, rok 2032 EU

http://www.allmusic.com/cg/amg.dll?p=amg&sql=10:anfixqq5ldte