|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
| Být škodolibý není hezká vlastnost, ale co se dá dělat, když život s sebou přináší tak málo příležitostí k zasmání. Chodí za mnou totiž pravidelně Lucka. Je to sestřička z domácí péče a její návštěvy mám naordinované praktickým lékařem. Nemohu se však zbavit pocitu, že krásná Lucka je parádní hypochondr. Ještě si dodělává zdravotnickou školu, aby byla něco jako učená bakalářka ošetřovatelských věd, chodí na praxi do nemocnice a včera si mně stěžovala, že tam byla těžce zasažena inzulínem. Že rozbili ampulku a ona se ho nadýchala. Musel jsem dokonce čichat k její jemné, pěstěné zdravotnické ručce, ale cítil jsem jen neurčitou vůni Všeobecné fakultní nemocnice, takový obligátní zdravotnický zápach. Nevím totiž, jak je cítit inzulín, dokonce zda je vůbec cítit, vím jen to, že se musí podávat v injekcích, protože se v těle snadno rozkládá. A Lucka se ho prý v nemocnici nadýchala. Zkoušel jsem jí poskytovat první pomoc, protože se oběma rukama držela za hlavu a naříkala, jak ji bolí. Na mé oblíbené bolení hlavy jsem vždycky dobře vybaven, nabídl jsem jí tedy Ibuprofen, Nalgesin a doma skvěle namíchaný Ataralgin, ale ona vše odmítla a raději prchala ven, na ulici, na čerstvý vzduch plný dálničního smogu. Domácí zdravotní péče byla tedy poněkud netypicky zakončena. A vlastně jsem, co to nepřiznat, hypochondr i já. Přitom si nemohu nevzpomenout na písničku Jaroslava Ježka: Až nás půjdou milióny. Milióny hypochondrů, kam to jen lidstvo spěje? Kam jinam, než ke všeobecné záhubě.
|
|
|
