Ve světě za řekou bejvá ráno mlha. Půjdu nahoru tmavou ulicí s damy s provlhlou omítkou, s domy, který mají pavlače, s domy, na kterejch visí starodávný lucerny. Dlažba z velkejch ošlapanejch kostek, tmavý průjezdy a ticho, jenom ozvěny kroků na čerstvým sněhu. Projdu kolem magický studny, podél malejch barevnejch aut, pořád nahoru.
   A možná tu potkám i svýho Boba Dylana, kterej se tu zapomněl někde v šedesátejch letech. Jsme přece ve snu. A projdem se spolu po náměstí a rozběhnem se a holubi se rozletí na všechny strany jako v Benátkách, vyskočíme na kašnu a rozhlídnem se dokola po těch domech jako z pohádky. Vánoční stánky tam budou stát a my naberem plný dlaně různobarevnejch baněk a vyhodíme je do vzduchu a všechno tak bude ještě barevnější. Potom se rozbijou o šedou dlažbu a my půjdem po těch modrejch a zlatejch a červenejch střepech podloubím, budem se schovávat za sloupy. 
   V jednom z těch stánků si třeba koupíme grog a půjdem boční uličkou k parku u muzea. Chytnu ho za loket a budu chvíli jako Suze Rotolo na tom albu z třiašedesátýho.
   Kdyby to bylo v létě, po jezírku v parku by plavaly kachny, šlapali bychom po okrovým písku a ptáci by zpívali a slyšeli bychom dětskej smích. Teď je všude až přízračně ticho. Jenom my a mlčenlivý sochy. Všude leží sníh a ty bílý lavičky, co se podobaj kostem vyběleným od mravenců, jsou prázdný. Na jednu si sednem a do toho rybího ticha zazní kytara. A opřu se o něj a  zachumlaná do péřový bundy si těsně před usnutím budu přát, abych se už nikdy neprobudila.
   A pak sedím přesně jako v tý písničce u okna kavárny Avion a piju svůj druhej, možná třetí Dublin. Bob Dylan je v tahu. A nebe je šedý, jako je jenom nad Těšínem.