Káně

 

Odvezl jsem ho k jeho matce

a vracel se po D8.

V odstavném pruhu několik aut a za nimi

jak hlemýždí stopa rozházené papíry.

Myslel jsem na to, kolik věcí

se dá naučit: znovu mluvit, používat nohy

místo rukou, nechat si vrůst

radost do těla jako mlok,

tkáň ke tkáni, radostné řetězení buněk.

Prázdná dálnice jak rukávem setřený stůl

signalizovala, že hojivý čas

zapíše drobnou, narůžovělou jizvu

do kalendáře paměti.

Z šedivějící oblahy několik nejistých

zalesknutí, hermetismus vesmíru.

 

A pak – zahlédl jsem ji jen koutkem oka,

jako když někdo naznačí úder

a stín nebezpečně přeběhne

jak vyplašená srnka –

padající káně, rotuje, jak když letadlu

vypoví motor a nebezpečným manévrem

se odlomí křídlo, a pak se zaboří

do blankytné modři dálnice

někde daleko za autem.

Představuji si ten do sebe zhroucený,

rozčepýřený zbytek na neústupném povrchu,

jak když ještě neuměla létat,

záblo ji v řídkém hnízdě

a ona sledovala tu modř nad sebou,

dravčí hlavu sveřepě vraženou mezi

dvě křídla, jejichž konce jak příslib

načechrával vánek..

Dívám se za sebe, jak se její ptačí tělo

chvějivě uklidňuje, vítr ji zas čechrá,

jak se pomalu rozpouští

jak spánek.