|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Už mnohokrát v životě jsem jel sanitkou. Dá se říci, že takhle - z oken řítících se a houkajících sanitek - poznávám novou Prahu. Nebo aspoň trasy do slovutných pražských nemocnic. Jet sanitkou je totiž docela dobrý způsob, jak se dostat do Všeobecné fakultní nemocnice nebo do Bohnic. Sanitka vám pohodlně odveze všecka zavazadla, potřebná pro několikaměsíční pobyt – to ovšem platí jen pro Bohnice, v normální nemocnici vás nikdy tak dlouho nenechají, nutně potřebují volná lůžka pro akutní případy, zatímco v Bohnicích je lůžek dost pro celou Prahu. Aspoň na těch protivných pavilonech vyhrazených pro chronické pacienty.
Sanitka přijede, pokud zavoláte na linku 155 a řeknete dispečerce nějakou "pravděpodobně vážnou" diagnózu. U mě jsou to deprese, úzkosti a křeče od žaludku (teď už naštěstí vím, ze kterých léků je mám). V případě žaludku mě pokaždé odvezou do Všeobecné na Karlák, kde mě zevrubně prohmatají a pečlivě vyšetří, zdali náhodou nemám NPB. NPB je zjevně hlavní strašák chirurgického oddělení Všeobecné fakultní nemocnice. NPB se zkoumá při každé nevolnosti. NPB je totiž Náhlá příhoda břišní. Pokud se NPB nepotvrdí, tak mě obvykle šoupnou ještě na internu, kde mi pokaždé udělají kardiograf, protože trpím ICHS. ICHS je metla té starší a obéznější, dědičně zatíženější poloviny lidstva. ICHS je ischemická choroba srdeční a od té mně na interně samozřejmě nepomohou, ledaže by mně otevřeli útroby a udělali mi na srdci bypass jako našemu ministru zahraničí knížeti Arnoldu Schwarzenbergovi. Ale já nejsem Arnold, tak mě léčí levně, konzervativně a občas se přesvědčí, zda se mi ta srdeční ischémie nějak nezhoršila. Jinak jen beru prášky, piju kotle kafe a dál žiju svůj zhýralý život.
Pokud se dispečerce na lince 155 svěřím s depresemi nebo s akutní úzkostí, rekrutují z toho jasné Bohnice. Pouze pacienti z Prahy 2 mají to privilegium, že mohou být hospitalizováni v Psychiatrické klinice Na Bojišti – to je bývalá klinika slovutného profesora Vondráčka, známého nyní už jen z doktorských anekdot. Nyní je Na Bojišti primářem pan Raboch, ale protože bydlím na Pankráci, což zaručeně není Praha 2, není mi zdravotnickým Osudem určen Raboch, nýbrž David. Malý český David, který se nikdy v životě neutkal s žádným Goliášem, ale zato už je pár let ředitelem Psychiatrické léčebny Bohnice. Tam mě sanitka vozí tak dvakrát do roka. Letos už jsem tam jednou byl.
Zatím jsem si nikdy nemusel zavolat sanitku kvůli úrazu. A to je dobře, protože všechny sanitky, kterými jsem kdy jel, měly proklatě tvrdé pérování. Cítíš v zadku každou dlaždici na Hlávkově mostě a každou přejížděnou kolej. Tramvajovou pochopitelně. Nechci pomyslet, co to udělá, když takto vezou nějakého ubožáka se zlomenou nohou. Když už se nákladně zřizují cyklostezky, tak proč někoho nenapadne zřídit zaručeně nedlážděné a bezkolejové stezky pro sanitky. Stačilo by na Karlák, protože přece nikoho nepovezou se zlomenou nohou do Bohnic – ledaže – ledaže by si ji zlomil při nezdařeném pokusu o sebevražedu. Psychiatričtí pacienti jsou přece schopni všeho. Ale to se týká jen těch ostatních, já tuhle fantazii nemám, zmůžu se jen na své oblíbené deprese nebo úzkosti a i ty mám většinou z léků, kterými mě už léta krmí jiní MUDři.
|
|
|
