Hlava mě bolí a pálí...
Nedokáži vypít jediný doušek čisté vody.
Je mi mizerně.
Včera jsem asi tolik neměla...
Ale ten den, týden, vlastně celý rok...
Jsem zoufalá.
Cítím bezmocnost a strach.
Strach z bolesti, ze smrti.
Bože, proč !?
Jaká ironie!
V Boha dávno nevěřím...
Začalo to vlastně již tehdy, první slunečné dny, počátek léta.
Ten den! Ten proklatý den !!!
Nepřišel.
Čekala jsem tolik hodin.
A on?
Ne, nepřišel.
Cítila jsem stejný strach a beznaděj, jako nyní.
Poslala jsem mu desítky dopisů.
Každou hodinu jsem volala.
Snažila jsem se dovolat.
Neozýval se.
Nedpovídal.
Nevěděla jsem kde bydlí, cizí města jsou mi neznámou krajinou.
Znala jsem jen jeho telefonní číslo a adresu.
Ten den! Ten proklatý den !!!
Byla jsem štěstím bez sebe, když konečně někdo zvedl telefon.
Konečně ze mne odpadl ten nesnesitelný strach.
Zas ta proklatá ironie osudu.
Neslyšela jsem jeho hlas, jen něčí ustavičný pláč.
"Martine !?
Martinee !?!??
Kdo je to !?
Halóó ???"
"Martin... je... on... včera..."
"Co se stalo !??"
"On..."
"Ne! T-to..."
"Ano."
"To přece není možné!
To se přece nemůže stát!
Jen hloupý vtip.
Že je to jen vtip !?"
"Ne."
Rozplakala jsem se s ní.
Položila jsem telefon na stůl.
A čekala.
Nevím na co.
Nevím proč.
Seděla jsem a nehýbala se.
Nemluvila jsem.
Ten den! Ten proklatý den !!!
|