O čem sním. O kom se mi zdají mé sny.
Hnědé oči, malý nosík, brýle, medové vlásky, hezký široký
úsměv a trošičku srandovní smích. Útlé, ale plné, krásné, přímo až bezchybné
postavy. Ke svému okolí přívětivá, milá a vstřícná. Ráda a skvěle tančí a
působí velice příjemně. Její přítomnost má na mne vždycky velice příjemný a
zklidňující efekt. Je energická, plná života, má velké srdce a ráda by
zachránila celý svět.
Je to až poetické, ale je to tak. Znám jí už několik let,
ale je mi to málo, mám obrovskou touhu jí poznat víc, hlouběji, protože, jak už
někdo říkal, lidé přece nejsou dokonalí.
Člověk pořád hledá. Já také stále hledám, tu pravou. Doufám,
že ji naleznu někde jinde, že ta pravá je opravdu až za sedmero horami a že jí
opravdu hlídá tříhlavý drak, co když je to ale jinak, co když ta pravá, bydlí
jen kousek přes kopec a jejími ochránci jsou pouze její tatínek a maminka.
Je to jako krásný obraz a pak vybaví se mi momenty, má
přítele, je věřící, chodí se mnou denně do školy, všechno se jako malé černé
mráčky, postupně vkrádá do obrazu. Najednou slunce zahalí tyto mráčky, setmí se
a začne z nich pomalu pršet. Pláču. Mám deštník složený v ruce ale
nechám se zmoknout.
Ona nezná ten obraz, ještě ho neviděla a možná ho ani nikdy
neuvidí. Já bojím se těch mraků, bojím se jí ho ukázat, bojím se, že pak budu
zase moknout a mokrý se budu vracet věčně domů a že oschnout mi bude trvat déle
než jindy a že možná budu rád jestli vůbec někdy oschnu.
Je to strašně složité a zároveň jednoduché. Ta jednoduchost
mne mate, jako vždy. Vždycky mi přijde matoucí, jsem zvyklý řešit složitosti, dlouho i několik
dní, ale řešit jednoduchost, když se mi na jazyk dere jediná odpověď, jediná
správná, že jí to vše mám říct a dále nechť se děje vůle Boží, toho se asi
bojím, že vlastně vstupuji do boje na který se nemohu připravit, a že to
nakonec budou jen má a její slova, co rozhodnou o pobytě
v růžovém zámku, či o smrti v cele bez zámku.