Borovice
Když podívám se z okna
na plácek blízký,
něco mi schází.
Pusto a samota.
Kde jsi borovice stříbrná?
Vysoká, štíhlá, mohutná.
Chránila jsi nás před porzvy větrů,
dotvářela jsi obyčej domů,
útočištěm byla jsi ptákům,
rejdištěm hluků,
kolbištěm mých nadějí a výkřiků.
Kde jsi!
To nenávist a zloba se připlížila
pod tvůj stín ochranný,
a podťala tvůj život jediný.
Padaly k zemi ruce stříbrné
a strhány byly nehty z jehličí.
Kde jsi!
Vypal, Slunce paprsky svými obočí černé.
A ty, borovice stříbrná, nemsti se, prosím,
mízou svou dětem člověka.
On malý je a nevěřící,
že krůčkem vzešel z ráje přírody.
Borovice stříbrná,
já na památku tobě zasadím do země
tvé dcerky.
|