Opití levným mokem,
vedeš mě líným krokem,
vedeš mě do lesa,
pod hvězdná nebesa.

Znám tě pár minut
a jako celý život,
ke mě jsi svinut,
když lezeme za plot.

Můra seděla na listě
a tys mě před ní líbal.
Jak opilé nevěstě
růž ze rtů jsi mi smýval.

Hledíš mi do očí,
mé krajky mokrali,
když dívka zakřičí
slastí až do dáli.

Hladils mě po těle,
celous mě rozechvěl,
svlékal tak nesměle,
přitom jsi všechno směl.

To bušilo mi v hrudi,
při tichém vlnek hlásku.
Kdo jento ve mě budí,
tak dlouho spící lásku.

To chvěli se mi dlaně,
když jazykem si laskal,
to poupě růže ranné,
dech rozlehl se do skal.

V tom stiskl si mě pevně,
mezi stehny cítím chlad.
Ostrá čepel nože ve mě,
tvůj chtíč začal plát.

Tvůj dech zrychloval,
můj dech utichá.
Chlad do mě vstupoval,
pak dýka do břicha.

Jen rudá rosa
teď tiše šeptá,
že všechno zřela,
ale kdo se rosy zeptá.

Že to dívčí zasténání,
co se neslo po klestí.
Neplanulo z milování,
ale z prudké bolesti.

Že ruka, co chvíli
vlasy ji hladila,
se sveřepou pílí,
v tom křiku ji dusila.

Až dívčin dech stichl,
pohléd ji do očí.
Naposled slastně vzdychl,
když měl ji v náručí.

Pohladil její vlasy,
zavřrl ji bílá víčka.
A odlesk její krásy,
v tom zhasl jako svíčka.

Pak uchopil ji v pasu,
hodil ji do rybníka.
A už utíká z lesu,
co vrahu na něj křika!

A tu noc zbrocen krví
a smáčen vlastní vinou.
Příští noc jako prvý
přivedl dívku jinou.

A na dně rybníka,
kde je jen povlak bláta.
Vzduch dívka polyká
a je dvacátá pátá.

Máky pláčou mlíčí
a stromům šustí listí.
Další život ničí
a tělem rybník hostí.

Když dvacátou šestou
chtěl hodit do rybníka.
Šel bahnitou cestou
a v tom se noha smýká.

I s dívkou mrtvolnou
se vnořil do rybníka.
Noc s tváří netvornou,
došlo dnes na viníka.

A mák zas klidně spí
a listy v třpitu vrtí.
Nikdo se nedozví
o rybníku smrti.