Navštívil jsem taoistu podivného vzhledu,

nad kořenem nosu mhouřil oko duhové,

spoře oděné tělo podobné soše z ledu

cestovalo prostorem volně jak duchové.

Lehce kývl hlavou, bych usedl v křeslo,

slovem dosud neporušil ticho hrobové,

úderem půlnoci srdce do kalhot mi kleslo,

strachem se roztřásly i protézy kloubové.

Skrze okno ukázal na křížek staré hrobky

a propukl v smích, který neznal hranic,

do elixíru života zamíchal kozí bobky,

následující přísadou byl vyděšený panic.