|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Je to snad můj život!!!
Autor: Alexa (Občasný) - publikováno 29.6.2008 (00:41:39)
|
|  |
Kdy to vlastně začalo? Ani vlastně sama nevim. Asi někdy v době kdy jsem začala hulit trávu. Jo, to bude ono. Poprvé jsem hulila ze zvědavosti, chtěla jsem vědět, co to se mnou udělá. Svůj první joint si pamatuju. Nikdy předtím jsem nekouřila ani nehulila, kluci mi říkali jak na to a já se snažila neudusit. Ani mě to moc nezkouřilo, ale bylo to fajn. Pocit, který se nedá popsat. Pocit, jenž asi znají ti co to někdy zkusili. Od té doby jsem občas s rukama zašla na brko, tak jednou dvakrát měsíčně.
Ten podzim na mě celkem často přicházely celkem silné deprese. Nejdřív byla řešením tráva. Jenže ta stála peníze a ty nebyly vždy. V té době se celkem hodně rozjížděla móda EMO a my to často rozebíraly s kámoškou, protože ta se řezala a EMO nebyla. Tvrdila, že jí řezání se pomáhá, když je na tom psychicky špatně. Ach jo, kéž bych jí to tenkrát nevěřila.
Už si nepamatuji, kdy přesně to bylo, asi někdy začátkem října. Šíleně jsem se pohádala s otcem, zamkla se v koupelně a brečela. Měla jsem chuť něco rozbít, třeba i sebe. Na mysl mi přišla Martina, jak vyprávěla, že jí řezání uvolní. A já byla zrovna v koupelně. Samozřejmě se tam nacházely žiletky. Asi si všichni domyslí, co jsem udělala. Jak mě to jen mohlo napadnout, jak jsem mohla? S tou tekoucí krví odcházelo to špatné, ten vztek. Od té doby jsem se řezala vždy, když na mě přišla depka nebo mě někdo vytočil.
A pak, 26. a 27. října. Byli jsme na akci. Přijeli jsme tam už v pátek a já, Míša a Sylva měly za úkol připravit nějaké dekorace. Pracovaly jsme celý den a večer bylo vše hotovo. Na zámek se dostavili i dva Míšini spolužáci, co tam měli druhý den pomáhat. Kryštof a Sova. Už byli celkem sjetí trávou a byla s nimi neskutečná sranda.
Druhý den se konala akce, na kterou se všichni těšili. Zvláště pak na večerní pařbičku. Celý den se pracovalo u různých atrakcí a soutěží. Konečně přišel večer, odešli poslední lidi a my s kámošem Jirkou se těšili, že si konečně můžeme jít zahulit. Chyběl nám ale tabák. A mě nenapadlo, než se zeptat Kryštofa jestli nemá trochu tabáku nebo cigáro. Proč já tenkrát radši nemlčela a neovládla svůj absťák?
Seděl zrovna vedle mě a večeřel. Bylo asi půl osmé večer. Naklonila jsem se k němu: „Hele, Kryštofe, nemáš trochu tabáku?“Byla to jistota, bylo jasný, že určitě má. „Ty kouříš?“ zeptal se vyjeveně? „Ne, jen hulim,“ culila jsem se. „Tak to něco dáme, ne?“ Dojedl a šli jsme nahoru. Přes den se mi trochu roztrhly kalhoty pod zadní kapsou, kde jsem měla občanku. Ta mi cestou po schodech vykukovala a jeho nenapadlo nic lepšího, než že se podívá. S ledovým klidem mi ji vytáhl z kapsy, prohlédl a zase vrátil. Ne, že by mi ji podal, ať si jí do kapsy dám sama. Ne, prostě mi jí do kapsy vrátil sám.
Nahoře jsme ubalili brko a on mi pořád vyprávěl nějaké historky. Míša mi říkala, že dost často lakuje, takže to asi bylo hodně přikrášlené. Nevadilo mi to. Podvědomě jsem s ním asi chtěla něco mít. Bránil mi jen jeho věk, totiž 26 let.
Dobalili jsme, sešli dolů, nabrali Jirku a Sovu a hurá za zámeckou kapli. Bylo asi 8 nebo půl 9, když jsme se vrátili zpátky. Chvíli jsme kecali s kováři, co tam také přespávali a pak kluky napadlo, že by se mohlo jít dolů do města. Prý jestli nejdu s nimi. Samozřejmě jsem kývla a otec mi to dovolil. Ale ať jsem za hodinu zpátky. Doběhla jsem kluky a hned mě ten nejstarší z kovářů, David, chytil kolem pasu. Měla jsem v sobě už něco alkoholu a THC, takže mi to bylo fuk.
Dole v klubu Na rampě jsem nafasovala pívo a kluci hned začali balit. Celkem jsem měla dvě malá pivka a kolovalo tam asi pět špeků. Po hodině Sova zavolal otci, jestli nemůžu ještě zůstat. Dovolil to a já byla happy. Toho využil David a pokoušel se mě sbalit. Zkoušela jsem ho nějak jemně odpálkovat, až jsem nakonec zdrhla za Sovou, kterej už byl totálně namol, zhulenej a vypadal, že každou chvíli usne. Kecali jsme o hudbě a o botách. Měl Steely. Já na něj: „Pěkný boty.“ „Ty mám od kámoše, mi je sehnal levněji,“ chlubil se. „Ukaž, co máš ty.“ Kouknul na moje botky značky Nike. „Pseudoboty,“ prohlásil.
Mezi tím přišla druhá část naší „party“, tj. ségra, její kmoška a její kluk. Kolem 11 jsme se rozhodli, že už jdeme. Zůstali jen kováři, Sova a Kryštof.
Nahoře na nás čekala kámička. Ubalili jsme další brčko. Mezitím se vrátil zbytek a táhli Sovu mezi sebou. Ten už byl totálně na káry a nemohl ani chodit. Jen se zavřel na záchodě. Muselo mu být, chudákovi, pěkně blbě.
S Kryštofem jsme postávali na chodbě a já mu upíjela pivko. Kalhoty se mi přes večer roztrhly úplně ode švu ke švu. Samozřejmě jsem mu to ukazovala. No, a on mi úplně v klidu strčil ruku do té díry. Jen jsem se tomu smála.
O něco později jsme si šli s Kryštofem a jedním z kovářů zahulit. A to byla asi největší chyba toho večera. Zalezli jsme tak, abychom nebyli vidět z oken, kecali a hulili. Mohli jsme tam být tak 10 minut, když vyšel ven jeden z otcových kamarádů ven. Já se musela rychle schovat. Stoupla jsem si ke skautské nástěnce.
Jen jsem zaslechla Kryštofův hlas: „Jdu se podívat na tu nástěnku,“ a kováře jak odchází někam pryč. Pak už stál vedle mě, objímal mě kolem pasu a podával jointa. Celkem dlouho jsme tam stáli a povídali si.
Seběhlo se to strašně rychle, navíc jak jsem byla mírně připitá a zhulená, bylo všechno jakoby v mlze. Najednou jsem byla přitisknutá na zeď, objímala Kryštofa a líbala se s ním. To, co jsem si podvědomě přála, se splnilo. Taková chyba. Proč jsem to udělala? Věděla jsem, že má přítelkyni, tak proč? Tolik toho lituju. Tak moc.
Toho večera jsme se líbali ještě jednou. Druhý den dopoledne jsme se rozloučili, bez kontaktu. Jen jako kámoši. Všechno si pamatoval. To vím jistě. Domů jsme dojeli večer. Nebylo mi moc dobře a chytla mě šílená depka.
Vykoupala jsem se a chtěla si, jako upomínku na svou hloupost udělat na ruce malinký X. Přehnala jsem to. Pořezala jsem se mnohem víc, než jsem měla v úmyslu. Ale ulevilo se mi. A ani nevim, jestli toho svého úletu lituju nebo ne. Každopádně to spustilo řetězovou reakci depresí. Nemohla jsem se z toho dostat. Pomoc byla jen ta žiletka. Potvora. Mé sebevražedné stavy se zhoršovaly. Nevěděla jsem jak dál.
A pak to přišlo. Asi o 2 týdny později, 7. Listopadu 2007. Den předtím jsem se šíleně zhádala s otcem. Pořezala jsem se opravdu dost. A, lidově řečeno, mi ruplo v bedně. Ze své soukromé lékárničky jsem vyhrabala jedno a půl plata Ibalginu 400. „Počkám do rána!“
Přes noc se mi to rozleželo v hlavě a já byla rozhodnutá to ukončit. Navěky. Ale ráno nebyl čas. Jen jsem popadla Ibalgin, hodila ho do tašky a šla do školy. Byla středa. Při vyndávání učení mi to vypadlo. Kámoš se okamžitě ptal, k čemu to mám. „Chci se zabít,“ zněla moje odpověď. Nevěřil mi. Tolik si to pak vyčítal. Jak jsem mu to mohla udělat? Svému nejlepšímu kmoši? Nepřemýšlela jsem. Prý se tomu říká zkratové jednání.
Po první hodině jsem všech asi 13 tabletek spolykala. Čekala jsem na smrt jako na vysvobození. S nikým jsem nekomunikovala a držela se stranou. „Ať už je konec, prosím!!!“
A pak začalo jít všechno špatně. Už nevím, kdo hledal něco v mojí tašce a našel prázdná platíčka Ibalginu. Okamžitě to řekl Péťovi a tan Báře. Dala mi facku. Necítila jsem ji. Ibalgin je přece proti bolesti.
Odtáhli mě do nemocnice. Prý jsem byla jak zhulená, tvrdil Péťa. Nevím, nevnímala jsem. Vypláchli mi žaludek, uložili a poslali za mnou psychiatra. Povídal si se mnou. Moc milý chlapík. Potom mluvil s tátou. Prý mám uměleckou povahu a nejsem nebezpečná sobě ani svému okolí. Pustili mě domů.
Tohle je můj příběh. Od té doby mě otec docela hlídá. Jen musím dělat, že nehulím. Taky už se moc neřežu. Teda alespoň většinou…
|
|
|
