Ku příležitosti začátku prázdnin ( by't je většina z vás pravděpodobně tráví v práci  =)  jsem se rozhodl, že se s Vámi podělím o jednu ze svých slohových prací z právě ukončeného školního roku, konkrétně o charakteristiku mého učitele.

Nadějný geograf

            Charakterizovat osobu není již samo o sobě jednoduchým literárním počinem a obtížnost umocňuje, popisujeme-li osobu, která se nám snaží týden co týden nasadit místo hlavy glóbus. Ano správně, za objekt zvolil jsem svého učitele zeměpisu, ctihodného pana Macháčka a pokusím se Vám vylíčit jednu z nejoriginálnější bytostí lidského druhu na planetě Zemi v plné své kráse.

            Tahle postavička z učitelského sboru jednoho ze zlínských gymnázií stala se doslova kultovní, čemuž jsem se přestal divit již při prvním pohledu na něj. Jako mladý vyjukaný student prvního ročníku, skryt v domnělém soukromí poslední řady lavic, jsem byl tehdy po pěti minutách výuky a současného hraní  piškvorek označen za nadějného geografa a přesazen do první brázdy (slangový výraz pro první řadu lavic). V lavici, jenž potěšen osidluji dodnes, přímo vystaven půvabu tohoto neuvěřitelně sečtělého jedince, odolávám tragikomickému kouzlu natolik oslňujícímu, že občas raději zavřu oči…

Melancholické pohledy skrz třídu, šarmantní chůze s charakteristicky mužným pohybem boků a další záviděníhodné tvrdé chlapské dovednosti vzbuzují mezi dívkami vždy zvláštní chvění a mezi chlapci, mne nevyjímaje, hluboký obdiv. Dalším ohromujícím prvkem jest jeho úžasný přehled, hraničící s vševědoucností a pečlivost, s jakou připravuje písemné práce nikoli se dvěma skupinami jako většina kantorů, ale dokonce celou škálou písmen abecedy jsme při písemném zkoušení překvapování. Při zjištění, že rodnou hroudou tohoto milovníka švýcarských atlasů má tu čest být místo mého bydliště Kudlov, se kredit mé popularity ve třídě dotkl historického maxima a závist spolužáků by se dala v tu chvíli krájet.

Působí velmi pozitivně. Veselou atmosféru nosí s sebou jakoby neustále v kapse své věčně prosvítající košile, pod kterou bílý nátělníček obepíná příznačné ,,hospodsky české‘‘ svalstvo a kamkoliv se uberou jeho šlápěje, tam rozžne svůj oheň radosti a svou bezstarostností a smyslem pro humor zahřeje přítomné. Specifický smysl pro humor je vůbec nejvýraznějším rysem povahy věčně usměvavého profesora. Vtip na téma ,,syn Fidela Castra‘‘ mě pobavil již napoprvé asi jako maminku čtení v mém studijním průkaze, natož pak podesáté. Ovšem v jeho projevu je důležitější forma nežli obsah a tudíž když se zaujetím hodným Adolfa Hitlera a s roztomilostí medvíděte počne mávat rukama a s úžasnými grimasy a úšklebky předvádět důchodce z Vysočiny Miloše Zemana, žádná neodolá…

            Sic pravdou, že antický Diskobolos by s ním své božské tělo pravděpodobně neměnil, však on neomezen povrchní dočasností zevnějšku dále proplouvá chodbami školy za toužebných, ba snad i zamilovaných, nejen dívčích pohledů. A přestože titulní stránka pubertálního plátku Bravo zůstane asi navždy pod jeho úroveň, bude mi po mém potenciálním dokončení studia tenhle šprýmovný nezmar chybět.