loading unknown email...

download now ...

----- Original Message -----

From:

To:

Sent: Friday, April 16, 2058 3:31 AM

Subject: Warning: Nikdy nemiluj ibezianku

Netuším, zda tuhle zprávu někdo zachytí, ale i kdyby ne, pokusím se alespoň sám před sebou ospravedlnit svý činy. A i když vím, že si nezaslouží odpuštění, berte moje vyprávění alespoň jako varování. Neboť se něco podobnýho může přihodit i vám.

* * *

Zdejší slunce šplhalo nad obzorem rychleji, než by se zdálo a pálilo jako hlaveň moji plazmový pušky. Vysoko nad hlavou mi visel zenturianskej křižník, ze kterýho padaly biologický miny, jako exkrementy do důstojnický latrýny. A z celý mojí jednotky zbyla jen hromada mletýho masa. A kdyby masa, spíš nějakýho krvavýho slizu. Smrdí to jak shnilej guláš. Holt účinky moderní biologický zbraně neponechaj vaše tělo ve stavu, kerej by umožňoval zrovna důstojnej pohřeb s otevřenou rakví. A vůbec, na takovýhle akce by měli posílat droidy. Jenomže pro hlavouny nahoře je invazní pěchota pořád levnější, než nějakej pochodující orloj. Ale co jsem měl dělat? Fakt, že jsem neskončil jako ostatní, neboť jsem dostal od seržanta rozkaz, abych na nejbližším kopci postavil vysílačku a odvysílal žádost o pomoc, mě ani trochu neuklidnil. Poslal jsem hořkou slinu před špičku pravý boty a zapnul hand-comp. Skenovat to, co zbylo z mejch kamarádů nemělo smysl, ale chtěl jsem zjistit, jestli po výbuchu nezůstala radiace. Ani negativní výsledek mi náladu nezlepšil. Potom jsem na compu nacvakal mapu. Věděl jsem, že se za pár hodin bude stmívat. A noci na týhle zatracený planetě nebejvaj zrovna romatický. Ve dne to jde, ale v noci je místy až -150°C. A to je i na můj bojovej skafandr trochu moc. A pak jsem taky nechtěl jen tak sedět a čekat, až si mě najde další biologická mina. Prostě jsem se potřeboval někde zašít. Náhle se nad krajem ozvalo mohutný burácení hromu a na nebi se objevila ohnivá koule podobná dalšímu slunci. Byl to nesnesitelnej rámus a zacpávat si uši mi bylo platný asi jako nadrženýmu slepci playboy. Pár minut mi hučelo v palici a nezmohl jsem se na víc, než tupě zírat na výbuch na obloze. Došlo mi, že to byla naše orbitální stanice. Byla. Nejspíš to naše slavný letectvo od zenturiánů taky pěkně schytalo. Ale co se od těch tupejch nafoukanců dá čekat. Znovu jsem si prohlížel mapu a nepřestával nadávat. Pak jsem to našel. Asi 20 mil severovýchodně byl starej bunkr. Postavenej ještě za první konfederace, ale určitě tam bude líp než tady. Nebude sranda se tam dostat před setměním, ale na výcvikáči jsme běhali dál a s plnou polní. Dlouho jsem nepřemejšlel, nacvakal na compu novej cíl, aby mi ukazoval optimální trasu a vykročil.

Neušel jsem ani míli, když v tom upoutal mou pozornost nějakej objekt, řítící se vzduchem. Zprvu mě napadlo, že je to další biologická mina a že už nemusím nikam spěchat, ale pak jsem v objektu poznal záchrannou kapsli. Dopadla asi půl míle ode mě. Pro jistotu jsem odjistil plazmovou pušku a spěchal k místu přistání. Moc se mi nechtělo věřit, že by se někdo z orbitální stanice zachránil. Na výcvikáči nám říkali, že životnost člověka v záchranným modulu, je asi deset sekund. Jo, jsou to fajn vyhlídky. Přišel jsem blíž, abych to očíhnul. Fakt to byl záchranej modul z naší orbity. Pěkně to s ním třísklo. Divil bych se, kdyby to někdo přežil. Odjistil jsem kokpit a otevřel vstupní otvor. Zevnitř se nemotorně hrabala očouzená postava. Byla to Alia. Čert ví, jak se tam dostala. Pomohl jsem jí ven. Chvíli jenom klečela a s tuberovým kašlem se snažila vyzvrátit plíce. Chtěl jsem ji píchnout stim-pack, ale odstrčila mě: ”Nechci žádný drogy.”

Aliu jsem znal ještě z vesmírný akademie. Už tenkrát to byla pohledná holka. Měla světlý nakrátko ostříhaný vlasy, modrý šibalský oči a na nosíku pár roztomilejch pih. Snažil jsem se ji sbalit, ale vždycky se ke mně chovala jako kus ledu. To mě neskutečně štvalo a zároveň nutilo k většímu úsilí. Připadal jsem si jako blázen, protože jsem ji donekonečna nadbíhal a sklízel jen neúspěch. Ale nemohl jsem si pomoct. Až jednoho dne mi řekla, jak moc si váží moji náklonnosti, ale že by ráda, kdybychom mohli zůstat jen přáteli. Kdo podobnou větu od holky neslyšel, neví, o čem mluvím. Nemohl jsem na akademii vydržet. Všechno mi tam připomínalo mou doposud největší životní prohru. A tak jsem se dal naverbovat k pěchotě. Říkal jsem si, že život mezi drsnejma mariňákama, kde není místo pro velký city, mi dá zapomenout. Nebyla to tak docela pravda, protože rány na duši mi vyléčil až čas. Po letech jsem se s Aliou setkal znovu a právě tady na orbitě, kde sloužila jako navigátorka, a já byl přidělen k invazní pěchotě. Naštěstí jsme se tak často neviděli. Práce bylo nad hlavu a boje několika znepřátelenejch ras o tuhle sluneční soustavu trvaly už pár měsíců, takže planety měnily majitele častějc, jak počasí.

Alia mezitím vstala a zkoušela chodit. ”Jseš v pořádku?” Zeptal jsem se jí. ”Jo. Jen nějaký zlomený žebro.” Chvíli si ohmatávala boky a pak se zeptala. ”Co ty tady děláš, Johne?” Podrbal jsem se po neholený tváři. ”Byli jsme tady na misi, ale z naší jednotky toho moc nezbylo.” ”A ty jsi jedinej utekl? To jseš celej ty. Vždycky, když nevíš jak dál, zdrhneš.” Chtěla mě naštvat, určitě mi neodpustila, že jsem kvůli ní odešel z akademie. Ženská logika je fakt nevypočitatelná. Ale teď jsem zůstal v klidu. ”Zatímco ty jsi chtěla bojovat do posledního dechu. Ale někdo cizí tě proti tvý vůli nacpal do záchrannýho modulu a poslal dolů.” Teď jsem ji rozčílil. ”Ty ani nevíš, co se tam nahoře děje. Nahoře se bojuje. Orbitální stanice padla a … ” Skočil jsem jí do řeči ”Zatímco my tady dole chytáme bronz. Poslouchej nemám náladu se s tebou hádat. Na severovýchodě je starej bunkr. Pokud tady chceš zůstat a nadávat mi? Prosím. Za pár hodin tady bude zima jak v ruský stanici. Ale já mám v plánu tuhle noc přežít.” A vykročil jsem svým směrem. ”Počkej!” Z očí jí šlehaly plameny. A i když se zlobila, byly to krásný plameny. Ale ovládla se. ”Půjdu s tebou. Jen vezmu z modulu nějaký zásoby.” Otočil jsem se a mírně přikývnul. Za pár minut jsme vyrazili. Ze začátku něco vyprávěla, ale já odpovídal jen mručením a přikyvováním a když jsme ušli pár mil, zůstalo u oboustrannýho mlčení.

Byli jsme už skoro v půlce cesty a stíny se začaly kácet, když poprvé začala v chůzi zaostávat. Musím přiznat, že mi to nejprve dělalo dobře. Měl jsem navrch, protože my z invazní pěchoty jsme na dlouhý pochody zvyklí, ne však letectvo. Chvíli jsem ji nechal a hýčkal si svou chlapskou ješitnost, ale pak jsem se slitoval a naznačil, že ponesu její zásoby. Kupodivu ani neprotestovala. Větší náklad mi nevadil, bojovej skafandr byl dobře přizpůsoben dlouhým pochodům i s větším nákladem a to v jakýmkoliv terénu.

Slunce pomalu zapadalo a Alia opět nestačila v chůzi. Navíc si tiskla dlaně k pravýmu boku. Zastavil jsem a zeptal se: ”Co ti je?” Alia se předklonila a chvíli oddychovala, jako kdyby právě uběhla maratón. ”Nic. Jen ty žebra. Bolí to jako čert.” Sáhnul jsem k medi-compu. ”Píchnu ti stim-pack!” Znovu se rozčílila. ”Víš, kam si ty svoje oblbováky můžeš strčit?” Znal jsem její konzervativní přístup k drogám. Ani na akademii toho nikdy moc nevypila a vždycky když jsem si před ní zapálil jointa, tvářila se, jako kdybych vraždil nemluvně. Ale nechtěl jsem nic říkat, protože jsme před sebou měli ještě dlouhou cestu. Po chvíli se jí udělalo líp a mohli jsme se vydat dál. Ale už tehdy jsem začínal tušit, že její výčet zranění nezůstal jen u zlámaných žeber. A tak jsem se snažil dorazit k našemu cíli co nejdříve. Při tom jsem se modlil, aby v tom starým bunkru byl alespoň zdravotní skener.

Posledních pár kroků jsem ji skoro táhnul. Když jsme došli k cíli, byla už tma a okolní teplota začínala klesat pod -20°C Mýmu skafandru to nevadilo, ale Alinina letecká kombinéza ji nemohla stačit. Byla promrzlá, vyčerpaná a propocená. Jakmile jsme zastavili před bunkrem, pomalu se sesula podél stěny až k zemi. Omdlela. U ovládacího panelu jsem sejmul maskovací pole, odblokoval vstupní dveře, v chůzi podpíral Aliu a vešel. Uvnitř byla tma. Když v tom mi comp ohlásil přítomnost vetřelce. Okamžitě jsem pustil Aliu na zem, sáhnul po plazmový pušce a zapnul infra. Na konci vstupní chodby stála ozbrojená humanoidní postava. Mířila na mě. Chvíli jsme proti sobě stáli. Nechtěl jsem vystřelit jako první a tak jsem zapnul identifikaci. Nepřestával jsem mířit a byl jsem připraven okamžitě stisknout spoušť, zatímco comp vyhodnocoval údaje.

rasa:                     Ibezianka

zbroj:                    elastická mikrovláknová kombinéza

zbraň:                    laserová puška

pravděpodobnost zásahu:   85%

účinnost zbraně:          lehké zranění -až- okamžitá smrt.

Do prdele. To mi chybělo. Ještě tady potkat Ibezianku. Ibeziané jsou zvláštní rasa podobná překrásným pozemským ženám. Jsou sice jako lidé dvoupohlavní, ale jejich pohlaví se může, podobně jako u amazonských žab měnit dle potřeby skupiny. Nicméně vzhled mají vždy podobný lidské ženě. Oproti lidem se liší snad jen mírně zašpičatělýma ušima a lehce nafialovělými rty. Pleť mají vždy bílou téměř dokonalou bez jediné vrásky či pihy. Jejich nadpozemská krása jim nepatřila náhodou. Kromě normálního rozmnožování jako u nás - savců mohli do těla cizí humanoidní bytosti vstříknout z váčku pod jazykem asimilační buňky. Buňky se okamžitě začnou v těle oběti rozmnožovat a upravovat DNA podle sebe. Proměna je neuvěřitelně rychlá a z infikované bytosti se během několika málo dnů stane další ibezianka. Oběť si pamatuje všechny vzpomínky z minulého života. Tímto způsobem ibezianky získaly mnoho cizích technologií a vynálezů.

A teď na jednu takovou potvoru narazím zrovna já. Nebyl jsem si jistej, jestli ibezianky nemají telepatický schopnosti. Ale pro jistotu jsem se zkusil obrnit. Na výcvikáči nás učili, jak se telepatii bránit. Nepřítel dokáže číst vaše myšlenky, pokud pochopí systém vašeho myšlení. Abyste tomu předešli, musíte myslet nesystematicky. Třeba v duchu sčítat nesmysly. Osm a osm jsou čtyři, dva a tři je devět. Není to taková sranda, když na správnej výsledek nesmíte ani pomyslet či o správnosti výsledku pochybovat, ale přitom musí být vždy chybný.

Stále jsme na sebe mířili. Byl jsem trochu ve výhodě, kdybych vystřelil první a zasáhl ji, ať už kamkoliv, plazma by ji spálila na škvarek. Ale ona přeci jenom mohla číst myšlenky, předvídat, kdy zmáčknu spoušť a vystřelit dřív. Kdyby mě zasáhla do plátu, tolik by se mi nestalo, ale laserový pušky bejvaj přesný a comp ukazoval, že mi míří mezi oči. Když jsme na sebe mířili už dlouho, zkusil jsem trochu diplomacie. ”Nepřišli jsme bojovat.” Nic se nedělo, ostatně nejsem zrovna řečník. Pak mi došlo, že ona se zde možná taky jenom skrývá. ”Na orbitě je zenturianskej křižník. Možná máme společnýho nepřítele. Nemusíme se zabíjet mezi sebou.” Chvíli se nic nedělo, ale pak sklonila zbraň. Aspoň že mi rozuměla. Kdybych chtěl, tak jsem ji v tu chvíli dostal, ale zastřelit neozbrojenou ženskou, třebas mimozemšťanku, to bych si asi připadal jako krysa. Položil jsem pušku, vypnul zaměřování a vykročil k ní. Ona zatím v chodbě rozsvítila. Vyšel jsem jí naproti, abych zjistil, že je opravdu nadpozemsky krásná. Černé vlny kadeří jí rámovaly bledej obličej. Měla štíhlou tvář, vysoko posazené lícní kosti, hluboký oči, malý nosík a tak tenkou přiléhavou kombinézu, že byl vidět každý detail ženského těla. Musím přiznat, že mě její krása trochu vyvedla z míry. ”Ani já nechci zabíjet.” Měla příjemný, melodický a lehce podmanivý hlas. Trochu jsem si oddechnul. ”Fajn. To rád slyším. Doufám, že ani nic jinýho.” Tázavě na mě pohlédla. ”Co jiného?” ”Žádný asimilační buňky. Rozumíš? Nechci se jednoho dne probudit a zjistit, že se ti začínám podobat. Jasný?” Ibezianka přikývla. ”Rozumím. Nebudu usilovat o vaše zdokonalení.” Myslel jsem, že špatně slyším. Ta mrcha tomu říká ”zdokonalení”. Ale čert to vem, hlavně, že si rozumíme. ”Poslouchej, mám s sebou zraněnou.” Kývl jsem směrem ke vchodu, kde ležela Alia. Ibezianka natáhla štíhlou paži a ukázala dveře. ”Zdravotnická místnost je tímhle směrem.” Zvedl jsem Aliu ze země a odnesl ji na nemocniční lůžko. Pak jsem usedl k zdravotnímu skeneru a bezradně něco ťukal. Nejsem zrovna expert na první pomoc, ani s počítačema si zrovna netykám, ale po nějaký chvíli jsem se proklikal k ultrazvukovýmu skenování pacienta. Bílý paprsek světla přejel po nemocničním lůžku tam, pak zase zpátky a chvíli trvalo, než displej zobrazil nějaký data. Výsledek mě zděsil.

CT:           fraktura costae IV,V,VI dx. Dále bez patologického nálezu

sono břicha:  krvácející trhlina ve slezině

              - velikost:    0,65mm

       - místo:       střední nálezu část

                      peritoneum částečně zalito krevní tekutinou.

závěr:        Ruptura sleziny s mohutným krvácením do peritonea.

              Doporučená léčba: Chirurgické řešení z vitální indikace.

              Pravděpodobná životnost pacienta 10 až 12 hodin.

                Tohle mi chybělo. Copak já jsem nějakej chirurg? Neumím si zašít ani děravý kalhoty, natož někomu slezinu. Kurva, vždyť ani netuším, kde takovou slezinu hledat. Mrzutě jsem kliknul na tlačítko ”Alternativní léčba”, abych zjistil, že kýžená nabídka je prázdná. Ibezianka celou tu dobu seděla v rohu a trochu nevěřícně mě pozorovala.

                Alianino zasténání mě upozornilo, že se probrala. Vstal jsem od zdravotního skeneru a přispěchal k ní. Otevřela oči a skrze popraskaný rty zašeptala: ”Už jsme tady?” ”Jo, všechno je v pořádku. Klidně lež, musíš si odpočinout.” Pak stáhla obličej do bolestný grimasy ”Bolí to.” Snažil jsem se ji uklidnit. ”To bude dobrý.” Rozhlédla se a zjistila, že leží na zdravotním lůžku. ”Co mi je?” Kousnul jsem se do rtu a zkusil zalhat ”Nic, jenom ty zlomený žebra. Dám ti ten stim-pack” Na to, jak se na mě podívala, nikdy nezapomenu. ”Nikdy jsi neuměl lhát. Radši si nech ty svoje drogy a řekni, co mi je?” Co jsem měl dělat, musel jsem říct pravdu. ”Máš vnitřní zranění. Asi … asi smrtelný. Mělo by se to operovat.” Kupodivu se uklidnila. Věděla, že nelžu. K čertu, jak to ty ženský poznaj? Pak se tiše zeptala. ”Jak dlouho?” Zhluboka jsem se nadechl a ztěžka odpověděl. ”Asi dvanáct hodin.” Její klid mě odzbrojil. Právě jsem jí oznámil čas smrti a ona si to poslechla jako zprávy o počasí. Dokonce se pokusila o vtip. ”Doufám, že ty mě operovat nebudeš.” Nevěděl jsem co říct. Raději jsem se vrátil zpátky ke zdravotnímu skeneru a snažil se získat když ne lék, tak alespoň čas.

                Veškerý dvouhodinový proklikávání zdravotního scaneru však bylo marný. Ani nevím, co jsem měl hledat. Ale snad to bylo lepší, než nedělat nic. Z marnýho hledání mě vyrušil Aliinin pláč. Měla bolesti. Rezolutně jsem ji oznámil: ”Píchnu ti stim-pack.” a začal hledat medi-comp. Alia zatnula zuby a vylila si na mě všechen svůj vztek, snažila se tak zahnat bolest. ”Už jsem ti řekla, kam si máš ty svoje drogy strčit!” Pokusil jsem se jí vysvětlit: ”Pomůže ti to!” Stejně jsem ji nepřesvědčil. Po týhle hádce se ze svýho místa zvedla doposud přihlížející ibezianka. Přišla k Alie a prohlížela si ji, jako exponát v muzeu. Alia, která o její přítomnosti doposud neměla tušení, se zděsila. ”Kdo to je?” ”To nic.” Pokusil jsem se to vysvětlit. ”Jenom tu nejsme sami, kdo se před  zenuriany skrývá.” Alia vyděšeně vykřikla ”Ale ona je…” ”Ano je to ibezianka. To je v pořádku. Lež.” Pak se ibezianka otočila ke mně a řekla: ”Ona umírá.” Tvářila se, jako kdyby mi sdělila nějakou novinu. ”Jo, vím. Ale nemůžu… já neumím ... jí pomoci.” Ibezianaka se znovu podívala na Aliu a lhostejně mi oznámila. ”Naše asimilační buňky slouží nejen ke zdokonalení jiných ras, ale mají rovněž funkci nano-mediku. Kontrolují všechny vitální funkce a pomáhají organismu v regeneraci. Pokud bych jí aplikovala asimilační buňky, přežila by.” Tím mě fakt dostala. ”Podívej krasavice. Máme dohodu, nebudeme po sobě střílet a nebudeme se ani zdokonalovat!” Ibezianka pokrčila rameny a vrátila se ke svýmu  křeslu v rohu místnosti. Alia chvíli nevěřícně zírala, snažila se zklidnit, ale pak ji zranění přemohlo a ona opět upadla do bezvědomí. Znovu se mi vrátily všechny ty vzpomínky na akademii. Měl jsem neskutečnej vztek. Vztek sám na sebe, že nemůžu Alie pomoct. Na všechny ty moje pubertální snahy a  ještě pubertálnější činy. Ona umírala a já věděl, že už nestihnu nic z toho napravit.

                Alia byla v bezvědomí asi hodinu, možná dvě. Pak ji opět probudila bolest. Ale moje pokusy píchnout jí stim-pack skončily opět neúspěchem. Snažil jsem se s ní mluvit, aby opět neupadla do bezvědomí. Usedl jsem k ní na lůžko a trochu toporně započal rozhovor. ”Já tě nenechám umřít.” Objala mě a při tom plakala. Plakala bolestí. ”Johne. Bolí to, ani nevíš, jak moc to bolí, ale já,” popotáhla, ”já nechci umřít.” Nevěděl jsem, co odpovědět. Dál jsem ji objímal, hladil po ramennou a snažil se jí od bolesti ulevit. Co víc jsem mohl dělat? Chvíli plakala, ale pak sebrala všechnu svou sílu a zeptala se: ”Vím, že mě máš pořád rád, ale chci se tě na něco zeptat.” Soucitně jsem přikývl. ”Řekni, můžeš mi opravdu pomoct? Ale pravdu!” Sklopil jsem zrak, kousnul se do rtu a s knedlíkem v krku přiznal. ”Nevím jak.” Alia kupodivu nepropadla v další pláč. Dál odevzdaně ležela v mém objetí a zeptala se: ”Kde je ta ibezianka?” Teď už i Alia měla zastřenej hlas. Černovláska pochopila, že se o ní mluví a přistoupila k nemocničnímu lůžku. Alia sebrala poslední zbytky sil a prosebným tónem řekla: ”Teď tě o něco poprosím. Nechci, vypadat jako zrádce, ale musím to udělat. Nemám už moc času.” Zmateně jsem přikývl. Nic lepšího jsem stejně nemohl udělat. ”Nech mě s ní o samotě.” Nebyl jsem schopen slova. Nemohl jsem si připustit, že by se dobrovolně nechala infikovat. Alia vycítila moji zmatenost a naléhala dál. ”Nechci umřít. Prosím...” Hlavou mi hučelo tisíce myšlenek, ale nezmohl jsem se na nic jinýho, než vyklopejtat z místnosti.

Zavřel jsem za sebou dveře, chvíli nervózně chodil po chodbě sem a tam a proklínal sám sebe. Nevím proč, ale to, co se stalo s Aliou, jsem si dával za vinu. Představoval jsem si ten osudný polibek, kterým ta černovlasá ibezianka Aliu promění. Okamžik, ze kterého není návratu, kterým se mi navždy odcizí. Až když mě zbytečná chůze po chodbě omrzela, zkusil jsem dveře, které podle nápisu vedly do armádního skladiště. Byly zde starý, dávno vyřazený skafandry. V jednom z nich jsem našel flašku vodky. Vzpomněl jsem si na starý dobrý časy, kdy vojáci podobný elixír fasovali, aby jim nečinilo problémy beze všech citů postřílet, na co hlavouni ukázali. Polknul jsem trpkej lok dobře uleželýho alkoholu a snažil se zapomenout na to, co se stalo s mojí jednotkou. Zapomenout na to, co se právě teď děje s Aliou. Zapomenout na to všechno, co jsem dneska prožil. Nemyslet na nic!

* * *

                Když jsem se probral, ležel jsem furt v armádním skladišti. Vyhrabal jsem se zespod několika zaprášenejch skafandrů a mrzutě se posadil. Chvíli jsem doufal, že to všechno byl jen sen. Pak jsem vstal a naštvaně kopnul do prázdný lahve. Podrbal se po neholený bradě a prohrábnul zpocený vlasy. Cítil jsem se pod psa. Dal bych si sprchu. V bojovým skafandru se sice dalo běhat i několik dní, ale osobní hygiena nebyla pro návrháře skafandru prioritou a vydržet v něm víc dní dokázalo jen pár protřelejch veteránů. Vyšel jsem ze skladiště a zkoumal další dveře. Našel jsem starou laboratoř, několik prázdnejch ubikací, záchod a starou sonickou sprchu. Svlíknul jsem si skafandr, vykonal potřebu a okusil pár osvěžujících chvil ve sprše.

                Když jsem se oblékl, potkal jsem na chodbě ibezianku. I když to byla fakt kočka, dal bych v tu chvíli přednost setkání s ozbrojeným zenturiánem. ”Alia by tě ráda viděla.” Oznámila místo pozdravu. Kousnul jsem se do rtu a s trochou obavy se zeptal. ”Jak jí je?” ”Bude žít.” Dostalo se mi strohé odpovědi. Když jsem přišel do zdravotnický místnosti, trochu jsem se bál podívat Alie do očí. Nevěděl jsem, jak bude proměna rychlá. Pak jsem ji spatřil, stále ležela na nemocničním lůžku. Vypadala stejně a přesto jinak. Abych řekl pravdu, tenkrát jsem si toho nevšimnul, ale jistý změny v obličeji už byly patrný. Její obočí, vždy tak jemný, bylo výraznější, to, co dřív kreslila uměle očními stíny, nyní získala jakoby přirozeně. Její dlaň byla dřív spíš mohutná, ale teď se měnila, stávala se drobnější s delšími jemnými prsty. Dokonce i kůže se jí začínala loupat, jako kdyby se spálila při opalování a místy se začala objevovat nová, magicky bílá.

                ”Ahoj Johne.” Otevřela oči a kočičím stylem se dlouze protáhla. Tupě jsem na ni zíral a nezmohl jsem se na víc než pozdrav. ”Ahoj.” Musel jsem sklopit zrak, připadal jsem si strašně hloupě. ” Jak ti je?” ”Už líp. Trochu mě bolí záda, ale prej to je tím, že se mi prodlužujou některý kosti.” Pronesla tak nevině jako zprávu, že si právě zlomila nehet. Zase mě chytnul ten pocit viny, že já můžu za to, co se s ní děje. ”Je mi to líto.” Alia mě soucitně pohladila po vlasech. ”Ale no tak. Ty za to přece nemůžeš. A kdybys mě včera z tý záchranný kapsle nevytáhl a nedostal sem, byla bych už dávno mrtva.” Nevěděl jsem, co odpovědět. Mlčel jsem. Neustále jsem myslel na to, že ona je už někým jiným. K čertu, už nikdy si spolu nebudeme moct vyjít do baru. Už nikdy ji nesevřu ve svý náruči s touhou se sní milovat. V tu chvíli zvedla hlavu a pohlédla mi do očí. Ten pohled byl jako rána bičem. Okamžitě jsem se probral z myšlenek. Možná mají ibezianky opravdu telepatický schopnosti. Dvě a tři je pět, ne, ne vlastně devět. K čertu, když to nejvíc potřebuju, tak to nejde. Snažil jsem se trapnou situaci zahrát do outu. ”No, měla bys ještě odpočívat. Našel jsem tady laboratoř, možná se mi podaří vyslat nouzovej signál. Třeba budeme mít štěstí.”

                Vypadnul jsem ze zdravotní místnosti jako namydlenej blesk. Ale mé utrpení nemělo skončit. Na chodbě mě opět zastavila ibezianka. ”Ty mě nenávidíš viď?” Zeptala se s upřímností dítěte. ”Promiň, takhle jsem o tom nepřemejšlel.” Snažil jsem se za každou cenu vyhnout nepříjemnýmu rozhovoru, ale ibezianka se nedala. ”Je to proto, co jsem udělala Alie?” Nervózně jsem přešlápnul z nohy na nohu. ”Nechci o tom mluvit.” Ibezianka otevřela dveře do zdravotní místnosti, ale než je za sebou zavřela, dodala: ”Kdybych jí nepomohla, zemřela by.” K čertu! Věděl jsem, že má pravdu, a nemohl jsem s tím nic dělat. Šel jsem do laboratoře, kde jsem se chtěl pokusit o zprovoznění komunikačního satelitu. Ale myšlenkama jsem byl úplně jinde.

                * * *

                Na několik dní jsem se doslova ”zazdil” v laborce. Na chodbu jsem vycházel málokdy a když jsem náhodou potkal ibezianku nebo Aliu, která se stávala každým dnem nadpozemsky krásnou a mě zároveň víc cizí, rozhovoru s nimi jsem se vyhýbal.

                I přes svou počítačovou negramotnost jsem se pokoušel rozchodit komunikační satelit. Nějakej čas jsem zkoumal přístroj mne neznámý funkce, abych po jeho zprovoznění odhalil, že se jedná o skartovač. Po tomto úspěchu jsem, i když nechtěně zprovoznil druhý přístroj. Byl to pozemní radar. Nebylo to sice to, co jsem potřeboval, ale mohl jsem alespoň sledovat pohyb biologickejch min. I když prozrazení jsem se nebál. Bunkr byl maskovanej, měl silový pole a zenturiáni zrovna nevynikali v odhalování umělýho maskování.

                Nejspíš bych nikdy nic neodvysílal, kdyby mě do mýho dobrovolnýho vězení nepřišla navštívit Alia. Pro ni nebyl problém komunikační satelit zprovoznit. Já mohl jen sledovat, jak její hbité prsty vyťukávají do klávesnice mne neznámé kódy. Pokaždé, když si odhrnula naučeným pohybem vlasy z očí, vypadala tak krásně. Dokonale. Její světlé vlasy proměnou získaly zvláštní lesk. A z obličeje, ze kterého zmizely dětské pihy, vyzařovala elegance a důstojnost.

                Chvíli jsem ji ohromeně pozoroval a pak se zeptal: ”Proč to vlastně děláš?” Nejspíš věděla, co myslím, ale stejně mi odpověděla otázkou: ”A co dělám?” ”Proč mi pomáháš? Vždyť jestliže se mi podaří odvysílat zprávu a naši pro mě přijedou, budou tě považovat za nepřítele. A pokud tě nezastřelí, čeká tě osud pokusnýho králíka.” Alia přestala ťukat do klávesnice a otočila se na mě. ”Dlužím ti to.”

                Pak se vrátila ke svý práci. Já si nervózně okusoval nehet a přemejšlel, zda-li mám položit otázku, která mi už dlouho ležela v hlavě. ”Jaký to vůbec je, stát se ibeziankou?” Nevzrušeně odpověděla, aniž by práci přerušila. ”Podobný jako puberta. Zpočátku je proměna pouze fyzická. A ta u mě neproběhla nijak drasticky. Pak jsem si začala uvědomovat nové schopnosti. Dokážu třeba daleko lépe vnímat ostatní. Myslím jako jejich nálady a tak. Naopak některé lidské vlastnosti cítím méně intenzivně.”

                V tom se ozvalo hlasitý pískání pozemního radaru. Přiskočil jsem k displeji a pozoroval objekt, jenž padá na naši pozici. Radar spočítal pravděpodobný místo dopadu a já s úlevou shledal, že cílem není náš bunkr. Ale nebyla  to biologická mina, nebo nějaká jiná puma. Na to byl objekt příliš velkej a chvíli před dopadem mírně zpomalil. Rozhodně to ale nebylo hladký přistání. Otočil jsem se na Aliu, ale i ta krčila rameny.

                Co teď, mohla to bejt stejně dobře loď zenturiánů jako naše. A nebo úplně někoho jinýho. Mám tady čekat? Třeba to bude opravdu někdo od nás. ”Myslíš, že to sem spadlo kvůli nám?” zeptal jsem se Alii. Ale ani na tuhle otázku neznala odpověď. Znovu jsem se podíval na prázdnej displej radaru. ”Půjdu tam.” Rozhodl jsem se. ”Počkej, může to bejt past.” Varovala mě Alia. Zvednul jsem svoji plazmovou pušku a odseknul. ”Raději to risknu, než tady čekat, až ta past přijde sem.” Alia sebrala ze stěny starou laserovou pistoli a chladně dodala: ”Půjdu s tebou.” ”Ne! Ještě předevčírem ses dívala smrti do tváře. Je to příliš velký riziko.”  ”Já tady nezůstanu sama.” V tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vešla ibezianka. V ruce držela svou laserovou pušku. ”Jdu také.” Zhluboka jsem se nadechl, ale zase vydechl. Nemělo cenu odporovat.

                A tak jsme šli všichni. Nebyla to dlouhá cesta, neboť černej kouř z místa dopadu jsme viděli už z oken střílny. Když jsme se přiblížili, poznal jsem, co to dopadlo. Na místě srážky ležely trosky zenturiánský stíhačky. Okamžitě jsem padl k zemi. Obě ibezianky mě napodobily. Ale v troskách se nikdo nehýbal. Zapnul jsem comp a snažil se detekovat všechny teplokrevný bytosti. Zenturiána bych tím měl najít. Ale nic tu nebylo. Abych řekl pravdu, tohle by opravdu těžko někdo přežil. I když u zenturiánů se nikdy neví. Šel jsem první a kryl se ve stínu. Obě ibezianky mě jistily. Ale nikde nic. Přiblížil jsem se až k troskám. Plameny šlehaly vysoko a comp stále nic neukazoval. Ani já nic neviděl. Obešel jsem trosky. Žádný stopy. Nikdo tu nebyl. Mávnul jsem na ibezianky, na znamení, že je vzduch čistej. Obě holky vstaly a vyšly mi vstříc, ale pár kroků od mne se zastavily. Vytáhly zbraň a namířily jí na mne. Ibezianka měla v očích chlad a Alia hrůzu. Připadal jsem si jak před popravčí četou. Ztěžka jsem dýchal. Pot mi stékal po čele. A pak … pak stisky spoušť… Nic… Jen za mnou se ozval rachot. Okamžitě jsem se otočil, abych zjistil, že za mými zády se kácí asi dvoumetrovej zenturiánskej droid. Naučeným pohybem jsem do něj vyprázdnil plazmovej zásobník. Až když bylo po všem, zhluboka jsem se nadechl a uvědomil si, co se vlastně stalo. Trochu jsem se chvěl. Ale bylo po všem. A já se vydal zpátky do bunkru. Když jsem míjel ibezianku s Aliou, nezmohl jsem se na nic víc než prosté ”Díky.”  Ibezianka se za mnou otočila a dodala: ”Máme dohodu.”

                * * *

                I po této příhodě jsem raději trávil většinu času sám v laborce. Občas jsem Aliu nebo ibezianku potkával, většinou byly spolu, ale sám jsem jejich společnost zrovna nehledal. Bál jsem se toho zatracenýho pocitu viny, kterýho jsem se nemohl zbavit.

Od tý doby, co Alia zprovoznila komunikační satelit a pod mým dohledem odvysílala nouzovej signál, začal fungovat i centrální počítač a s ním i další elektronická zařízení našeho útočiště. Dveře i osvětlení reagovaly na pohybový čidlo. Počítač reagoval na slovní příkaz, takže ani pro mě nebyl problém získat víc informací o stavu bunkru i jeho okolí.

A tak jsem při jednom nudným večeru, zazděn v laborce, objevil ovládání kamerovýho systému. Ne, že bych byl šmírák, ale tenkrát mě fakt zajímalo, co celý dny Alia s tou černovláskou dělají. Ze zrnění obrazu jsem postupně rozeznal zdravotní místnost, dvě provizorně zbudovaná lůžka, na můj vkus, až moc blízko u sebe. Postavy byly nejprve rozmazané a vypadaly jako dva flusance, ale pak jsem něco zmáčknul, nebo se obraz automaticky zaostřil a já rozeznal Aliu i tu černovlasou potvoru. Obě spoře oděné, asi po návratu ze sprch, se chystaly k spánku. Chtěl jsem to vypnout. Fakt! Ale ruce neposlouchaly. Jak zhypnotizovanej jsem seděl a zíral dál. Ibezianky ulehly na lůžka a i přes kamerový šum jsem rozeznal na jejich tvářích drobný úsměv, jenž si vzájemně věnovaly. Pak se k sobě přitulily, hladily po vlasech, ramennou, zádech a … K čertu, nemám sílu o tom psát. Viděl jsem všechno. A i když každej chlap nad dvouma lesbama jen slintá, já měl tenkrát kurevsky blbou náladu. Vždyť Alia byla... Ano, byla! Znovu jsem si připomněl, že ona už není člověk. Že jsem jen svědek ”námluv” dvou ibezianek. Když jsem se od obrazovky odtrhnul, cítil jsem vztek a bezmoc zároveň. Ale co jsem měl dělat? Vlítnout k nim, řvát a vylejvat si svý zlomený ego, nemělo smysl. Tak jsem se aspoň dopotácel do armádního skladiště a šacoval skafandry ve snaze najít další láhev. Bohu dík, úspěšně.

I když jsem na to nemyslel, nebo nechtěl myslet, jednoho dne přišlo to, co přijít muselo. Nejprve se z venku ozvala rána. Pak syčení pneumatickýho uzávěru dveří. Dál už jen křik a rozkazy. Byli to naši. Nejspíš konečně vyhnali zenturiány z orbity a opět se snaží získat kontrolu nad touhle planetou. Chtěl jsem jim vyjít vstříc, jako voják jsem měl podat hlášení, ale vůbec mi nedošlo, že vlastně křičí na mě. ”K zemi, k zemi vojáku! Máme tu hlášenou mimozemskou aktivitu. Pokud to nechceš koupit, tak si lehni!” Chtěl jsem jim to vysvětlit, ale srazili mě pažbou. Dostal jsem klepeta a odtáhli mě pryč. Nevím jestli jste někdo z vás už pažbou pušky dostal, ale mě se pěkně motala makovice. K sobě jsem přišel až v transportéru. Nejprve jsem uslyšel hlas z vysílačky: ”Kapitáne? Podejte hlášení.” Někdo vedle mne odpovídal. ”Bunkr je náš, pane. Zajali jsme dvě ibezianky a jednoho našeho, ale může bejt už infikovanej.” Ležel jsem na tvrdý podlaze transportéru, nemohl se ani pohnout a jen bezmocně otáčel hlavou, abych viděl něčí boty. ”Dobrá práce. Odvezte je na základnu.” Jak jsem tak otáčel hlavou spatřil jsem kousek ode mě spoutanou Aliu s ibeziankou. Trochu jsem se uklidnil.

                Na základně jsme dlouho nepobyli a okamžitě nás transportovali na vesmírnou stanici. Mě podrobili dlouhý lékařský prohlídce. Připadal jsem si jak kretén. Kolem hlavy dráty a teploměr v análu. Nemám zrovna doktory v lásce a trvalo jim setsakra dlouho, než mě uznali za práce schopnýho.

                Okamžitě po propuštění mě předvedli k plukovníkovi, kterýmu jsem od vyprávěl celej příběh. Dlouho poslouchal, občas si zapálil doutník a ujal se slova, až když jsem skončil. ”Dobrá práce desátníku.” Pochválil mě a zapálil si další. Byl to luxus kouřit ve vesmíru, kde byl kyslík dražší než voda a jídlo. ”Vaší jednotky je mi líto. Slyšel jsem, že byli dobrý.” ”Ti nejlepší, pane,” odpověděl jsem naučenou frází. ”Dobře. Máme pro vás nové zařazení.” Plukovník znovu vydechl tabákovej dým a prolétl očima nějaký kus papíru. ”Získání těch mimozemských bytostí posune naši vědu výrazně dopředu. Jejich asimilační buňky mají nesmírnou cenu nejen pro naše zdravotnictví, ale i pro naše biologické zbraně.” Podíval se mi zpříma do očí a významně pronesl. ”Čeká vás povýšení.” Trpce jsem se usmál a skočil plukovníkovi do řeči. ”Pane, můžu se na něco zeptat?” Plukovník se zamračil. ”Samozřejmě.” ”Co bude s Aliou?” Plukovník vzal znovu do ruky nějakej papír. ”Podle lékařské zprávy není nic, co by naznačovalo její pozemský původ. Nyní jsou obě ibezianky v rukou našich vědců. Ale to vás nemusí trápit. Pěknejch holek je na světě dost. No máte dva dny volno. Pak se přihlásíte k 23. jednotce.” Srazil jsem paty k sobě a mechanicky pronesl: ”Rozkaz pane.” Plukovník dodal: ”Odchod.” A když jsem opouštěl plukovníkovu kancelář, ještě ve dveřích dodal. ”Jo a stavte se v docích a prohlídněte si Černýho Havrana. Je to ta nejlepší invazní loď. 23. jednotka slouží právě na něm. Bude se vám líbit.” Poděkoval jsem a vydal se do svý ubikační kóje.

                * * *

                Celej den jsem chodil od ničeho k ničemu. Černej Havran byla pěkná loď, ale měl jsem náladu pod psa. Večer jsem skončil v baru, dal si pár piv a doufal, že na všechno zapomenu. Marně. Ve dvě hodiny ráno jsem se probudil zbrocenej potem. Něco hroznýho se mi zdálo, ale za boha jsem si nemohl vzpomenout co. Ulevil jsem si, napil se trochu vody, opláchnul obličej, abych pak znovu usedl na postel, bloumal do tmy a zjistil, že zase myslím na Aliu. K čertu, proč? Dřív mi nechyběla, ale od tý příhody jsem na ni musel myslet. Znovu přišel ten pocit viny a já se proklínal.

Měl jsem všeho dost. Ustrojil se, vyšel na chodbu a sjel výtahem až do nejnižších pater, kde byly vězeňský cely. Zazvonil jsem na strážnýho. ”Kdo je?” Ozval se ospalý strážný. ”Nesu nějaký papíry o přeložení tech ibezianek. Otevř.” Snažil jsem se působit stejně ospale, abych nevypadal podezřele. Za chvíli se ozval skřípot dveří. ”Pojď dál. Ty hovada z výzkumáku už nevědej, kdy ty potvory potřebujou. Ještě před hodinou říkali, že pro ně pošlou až ráno.” Vešel jsem. Strážnej dál mrzutě nadával na dnešní poměry a asi ho překvapil přesnej direkt pod čelist. Zatímco se válel po zemi, zmocnil jsem se jeho pistole. Nastavil jí na omráčení a krátce stiskl spoušť. Strážný, jenž se plazil k terminálu, okamžitě padl k zemi. Pak jsem na vězeňským terminálu našel celu, kde byla Alia uvězněna. Na nic jsem nečekal a běžel k ní. ”Johne. Ty, ty ses zbláznil” byla její první slova. ”Pomůžu ti odsud, tak pojď.” Alia vstala, ale ukázala na protější celu, kde byla vězněna její společnice. ”A ona?” Hlasitě jsem povzdychnul. Ale proč ne. Už tak jsem byl namočenej v pomoci o útěk. Odblokoval jsem i druhý dveře, abych spatřil to, co jsem vidět rozhodně nechtěl. Alia černovlásku políbila tak vášnivě, že jsem měl chuť si přiložit pistoli k hlavě a stisknout. Neudělal jsem to. Škoda. Naštěstí nebyl čas na dlouhý úvahy. Museli jsme spěchat. Tentokrát jsme výtahem vyjeli až do prvního patra, kde se nacházely doky a kde také kotvil Černej Havran.

Do navigačního střediska jsem vešel sám. Službu měl jeden dispečer a na hlídce stáli dva strážní. Dispečer koordinoval několik opravárenskejch sond, jenž kalibrovaly vnější komunikační satelit. Pozdravil jsem a chvíli se zájmem dispečera pozoroval. Stoupnul jsem si tak, abych strážným zakrýval výhled. Nenápadně jsem vytáhl zbraň, zkontroloval, zda-li je stále nastavena na omráčení a na dispečera vystřelil. ”Co ti je?” Snažil jsem se působit dojmem, že já s jeho indispozicí nemám nic společnýho a svým chováním předstíral paniku. ”Je v šoku, rychle!” otočil jsem se na strážný, kteří se už blížili. ”Pojďte mi s ním pomoct!” Ukryl jsem zbraň a skláněl se nad bezvládným tělem dispečera. Když mě oba strážní napodobili, hbitě jsem vytáhl pistoli a stihl na jednoho z nich vystřelit. Jeho kolega však zareagoval pohotově a okamžitě mi vykopl zbraň z ruky. Navíc využil toho, že jsem nestačil udržet rovnováhu a inkasoval jeho pravačkou přesnej hák. Měl sílu jako bejk. Dřív než jsem se vzpamatoval už stál u poplachovýho terminálu a držel červený tlačítko. ”Prosím pozor. V nákladových docích byl vyhlášen poplach. Prosím pozor …” Zněl strojový hlas staničního počítače. Okamžitě jsem se vrhnul na strážnýho. Musel jsem zasáhnout dřív, než by vytáhl pistoly. Ale můj útok očekával. Snažil jsem se vykrejvat jeho rány a útočit pokaždý z jiný strany. Jedině tak jsem ho mohl mást. Ale jeho rány byly drtivý. Měl sílu jako medvěd. Už jsem si myslel, že mě dorazí, když v tom se beze slova svezl k zemi. Otřel jsem si krev z roztrženýho rtu a otočil se. Stála tam Alia s pistolí v ruce.

”Prosím pozor. Poplach. Toto není cvičení. Potvrzená střelba v nákladových docích.” Musíme pryč, blesklo mi hlavou. A rozeběhl se k Černýmu havranu. Díky plukovníkovu pověření nebyl přístup do lodi problém. Za ovládání usedla Alia, ibezianka na místo druhýho pilota a já zavíral hydrauliku vstupních dveří. Když jsem přispěchal k Alie, uslyšel jsem palubní počítač Černýho Havrana. ”Přístup nepovolen z důvodu poplachu.” ”Nejdou otevřít dveře hangáru!” Zděšeně reagovala Alia na negativní odpověď palubního počítače. ”K čertu.” Zaklel jsem a usedl k bojovýmu terminálu. Aktivoval jsem palubní iontový dělo a přesným zásahem dveře hangáru uvolnil. Mohutná tlaková síla nás katapultovala do prostoru, a hrála si s naší lodí, jako s krabičkou cigaret. Cestou jsme smetli pár opravárenskej sond a Alie dělalo nemalý problémy nahodit v průběhu chaotickýho letu motory. Když už se ji to podařilo, jako by nebylo málo všech problémů, oznámila ibezianka svým chladným tónem: ”Staniční palubní stíhačky ve směru 4-2-1. Čas setkání 30 sekund.” Polilo mě horko. Věděl jsem co staniční stíhačky dokážou. Na ty naše iontový dělo nemá. Jsou rychlý a daleko obratnější, než naše loď. Černej Havran byla jen invazní loď a jeho protiletecká obrana je chabá. ”Do prdele. Tohle ne! Alio, kolik potřebujem času pro hyperprostorovej skok?” Alia zběžně zkontrolovala terminál: ”Alespoň deset minut Johne. Dřív to nezvládnu.” Znovu jsem sprostě zaklel a sednul za iontový dělo. Střílel jsem nazdařbůh. ”Ve směru 3-1-4 je meteorický roj. Poskytne nám dočasný úkryt.” Zdělila ibezianka a Alia okamžitě změnila kurz lodi. To už do trupu naší lodi dopadaly první fotonový torpéda. Něco vykryly štíty, ale dobře jsem věděl, že takovej nápor nemůžeme vydržet dýl jak dvě minuty. Alia dělala co mohla a k prvním meteoritům jsme dorazili rychleji, než jsem myslel. Ale vše bylo marný.  Přesný střely fotonovejch torpéd přetěžovaly generátor. Štíty už byly prázdný, když v tom se zpoza jednoho většího meteoritu vynořil Zenturiánskej křižník. To je náš konec blesklo mi hlavou. Ohromeně jsem pozoroval, jak se zahřívá Zenturianský plazmový dělo a pálí. Nic. Jen ibezianka suše oznámila: ”Dvě staniční stíhačky zničeny.” Myslel jsem že špatně slyším a stále jsem nemohl odtrhnout oči od zenturánskýho křižníku, jenž nás svým pomalým tempem bez povšimnutí míjel. Abych řekl pravdu, nevím, proč nás zenturiáni nechali. Možná chtěli včas zničit staniční stíhačky a využít zmatku, kterej jsme na stanici nadělali, ale možná jen proto, že Černej Havran pro ně nepředstavoval nebezpečí. Ale to je jedno. Byla to fakt klika. Ani Alia nemohla uvěřit tomu co se stalo. Další stíhačky to otočily a vracely se na stanici. Zenturiánskej křižník je pronásledoval. Dlouho jsme na nic nečekali a jakmile to bylo možný, provedla Alia hyperprostorovej skok.

                Zůstal jsem sedět u bojovýho terminálu a přemejšlel, co jsem to všechno vyvedl. Zradil jsem všechno, pro co jsem žil a čemu jsem věřil. A proč? Abych pomohl nepříteli? Nebo to bylo kvůli jedný holce? Pak ke mně přišla Alia. ”Nastavila jsem směr na domovinu Ibezianů…” ”Já tam patřím.” ”Vím to.” Oznámila mi, jako kdyby tam strávila dětství. Kousnul jsem se do rtu a upřel oči na špičky bot. K čertu, unesl jsem ji, abych ji zase ztratil. ”Co budeš dělat ty? Zpátky se vrátit nemůžeš. Máš na krku pomoc při útěku. To je pět až sedm let. Nebo tě taky mohou obžalovat z napomáhání nepříteli. To slízneš patnáct až dvacet let. A nebo ti můžou přišít vlastizradu. To máš křeslo jitý.” Až teď jsem jí pohlédl do očí. Byla tak krásná. Opravdu krásná. ”Nevím, vysaď mě někde na pokraji konfederačních hranic. Tam na vrakovišti se psanci jako já ztratěj.” Alia mě vzala za ruku. Měla krásnou, tak nadpřirozeně bílou a chladnou dlaň. ”Johne? Ty mě máš pořád rád. Viď?” Nevěděl jsem, co dodat. ”Víš Alio, asi to neumím říct těmi správnými slovy, ale teď už je to jedno. Teď už můžu hodit za hlavu celou svoji nadutou pýchu a nanicovatou ješitnost, takže řeknu něco, co jsem ještě nikdy neřekl.” Připadal jsem si hloupě, ale musel jsem to říct.”Miluju tě. Hrozně moc tě miluju a nechci tě ztratit.” Uvědomil jsem si, že moje zmatený povídání muselo vyznít strašně trapně. Nicméně Alia mě jen objala a jediné, co řekla bylo: ”Děkuju.” Její rty se nebezpečně přiblížily k mým. Pak mě políbila. Nejprve něžně a pomalu, pak vstřícně a potom vášnivě. Nebránil jsem se.

                Ani mi nevadilo, že při jednom z těch vášnivejch polibků mi vstříkla do úst sladkou dávku asimilačních buněk. Ale možná jsem si to celou dobu přál. Tak končí můj život člověka a začíná život jiný. Snad lepší. Nebude to dlouho trvat a ze mě se stane další ibezianka, možná, že zažiju další ibezianský ”námluvy”, tentokrát na vlastní kůži. Měním se, mění se mé tělo i má mysl. A protože už nemám sílu bránit se tomu, co k Alie cítím, svou proměnu přijímám. Vlastně, možná jsem rád. Teď sedím u komunikačního terminálu a píšu tohle vyprávění. Vím, že mě nemůžete pochopit, ale věřte, že, i kdybych žil/žila znovu, nejednala bych jinak.

Pochybuju, že tuhle zprávu někdo čte, ale i kdyby a někdo z vás se dal naverbovat k invazní pěchotě, dám vám dobrou radu:

Šetři plazmou,

střílej vždy první

a nikdy, NIKDY,

nemiluj ibezianku!

download ok.

translated success.