|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Pomalu jsem scházel Vinohradskou třídou a na rohu s Italskou ulicí zabočil směrem k zastávce stopětatřicítky. Vzduch táhnul vlhkem a ranní mlha se pomalu vypařovala z města. Byl jsem tak trochu po kalbě, necejtil jsem se zrovna moc dobře a šedost nedělního dopoledne mi na náladě dvakrát nepřidávala. Ostatně si moc nedokážu představit člověka, kterej by si uchcával radostí z toho, že jde do fachy i o víkendu ráno …
Zdálo se, že autobus před chvíli odjel, protože na spoj čekal jedinej člověk. Pán v „pozdně středních“; netrpělivě přešlapoval po chodníku, vždycky ušel pár kroků, pak se otočil a lenivě se vrátil k původnímu místu; nohama obutejma do bílejch prestiží vykrojoval z chodníku před sebou lehčí óčko. Přes rameno mu visela tmavá taška, šednoucí vlasy překrejval vyšislou čapkou z matroše, kterej vzdáleně připomínal fleece. Nejdřív jsem si řikal – jasnej revizor, ale pak mě začal rušit ta nevhodná doba a skutečnost, že většinu pražskejch kontrolorů jsem tou dobou znal alespoň od vidění.
„Promiňte,“ zeptal jsem se ho a počkal, až se otočí. „nevíte, prosimvás, jestli tady není někde automat na lístky?“ Zprvu se tvářil se trochu nezúčastěně, jako „na co se mě to ptáte mladej“, ale po chvíli rozpačitě odpověděl, že neví. Jeho obhroublej hlas prozrazoval, že nebejt tvrdších zákonů na kouření, tak tady na zastávce nejspíš hulí cíčko. „Já se teda omlouvám, ale nemáte náhodou u sebe nějakej? Mě totiž včera došel kupón a já si zapomněl koupit novej,“ nepřestal jsem se zajímat o jízdenku. „No, to nemam. Leda se zkus zeptat řidiče, i když tady ve městkym asi lístky prodávat nebude.“ Mluvil jakoby nevlídně, ne neslušně, ale tak lidsky, prostě; rozhodně nemakal někde na ouřadě, spíš připomínal zestárlýho rockera, který mu už mánička dávno zůstala ležet doma na polštáři a vyklidila pole rozmnožující se lysině.
„To asi nebude mít, už jsem se takhle jednou ptal. Tak to teda doufám, že tam revizor nebude. Nechtěl bych dostat pokutu, když jsem ještě do včerejška měl legitku.“ Bylo jasný, že bejt to revík, tak to na sebe ani náhodou nepozradí; ale čekal jsem alespoň nějakou morální poznámku, nějaký rejpnutí.
„To víš, musíš si na to dávat pozor. Zadarmo to nejezdí,“ sdělil mi ten občan a kejvnul, jakože věc je vyřešená, a dál netrpělivě přešlapoval. „Já vim, to já uznávám, že je potřeba, aby lidi platili, ale zrovna jsem zapomněl,“ řekl jsem rozpačitě a pro jistotu se ještě jednou šel podívat na jízdní řád, kdy nám to vlastně má přiject. Chlápek pár vteřin mlčel a pak se sám od sebe ozval. “A tak na to kašli, mladej. V tenhle čas tam stejně žádnej nebude. Co by chodil kontrolovat, když je neděle dopoledne.“ Klasika. „A tak já vim, taky jsem nějakej čas jezdil na černo, tak mám představu, kdy je na ně nejhorší doba, ale stejně, náhoda je blbec,“ přiznal jsem a trochu se obával, jestli tenhle typ zrovna nepatří do tý armády spásy morální spravedlnosti, která se příležitosti načapat „ty mladý hajzly“ chytá jak hovno čistý košile.
„No, tak vidíš,“ zareagoval starouš docela klidně, „ještě donedávna jsi jezdil bez ní, tak se nestrachuj.“ „No jo, ale taky se mi to vymstilo,“ dodal sem trochu hořce a páprda se zasmál: „No, tak člověk musí počítat s tim, že ho můžou chytnout. Vždyť to znáš, když člověk zrovna nemá, tak ho zkontrolujou, ale jinak můžeš jezdit s kuponem třeba rok a nikdy nic.“ „No, právě. Toho se dneska trochu bojim … i když si zas řikám, že za školních let sem toho třeba jen ze sportu najezdil na černo tolik, že i kdyby mě zkontrolovali víckrát, tak jsem pořád v plusu,“ začal jsem nahlas polemizovat. Strejček se pokoutně usmál. Potěšil mě, potěšil. Byl evidentně na stejný vlně jako já. „No, znáš to, je to taky, jak se dneska říká, adrenalinovej sport. My jsme z toho tenkrát taky měli srandu, a to se tenkrát jezdilo mnohem poctivějc, než teď …“ „Taky jste dřív jezdil načerno?“ „No to víš, vždyť asi každej. To byly tehdy honičky. Ale dneska sem na nějaký handrky už starej. I když stejně jezdim často na černo, mě už nekontrolujou, chtěj vás, mladý,“ přiznal se děda.
Zpoza rohu se mezitím začal šinout náš autobus. Něco mi tu nehrálo. Nejdřív se ten prastrejc tváří jak kyselá vokurka, a teď z něj vypadne, že to tady dává na Nelsona. Na hlavě ušmudlaná čapka, věk přes padesát, statnej, širši, taška přes rameno … já si v první chvíli byl skoro jistej, že v kapse svírá odznak Dopravního podniku, a on pak tahle. „Jede fakt na černo, nebo kecá? Ale kdo ví, seru na to, uvidim, co z něj vyleze vevnitř,“ pomyslel jsem si.
Dveře stopětatřicítky se zavřely hned po zvukovym signálu. „Dobrý den, kontrola jízdenek.“ Usmál jsem se. Krom starouše byli v autobuse snad jen dva cestující, stará babička a přivožralej Ukrajinec, kterej se rychle začal pakovat. Stříbrnej odznak revizorů Dopravního podniku se lesknul v mojí ruce. Děda chvíli nechápal; nejdřív zblednul. Pak zčervenal. Potom se chtěl chvíli hádat a nadával mi do nezdvořáků, pokrytců a zbabělejch lhářů. A nakonec mi stejně zaplatil. Jako všichni.
Při nejbližší příležitosti jsem vystoupil a podíval se na hodinky. Za deset minut půl dvanáctý. Na protější zastávce stál dredatej kluk a znuděně pozoroval jízdní řád. „Je možný, že si nevšim, odkud jsem přijel?“ pomyslel jsem si. „Ale vůbec, ten ví hovno. Schválně, jestli se taky tak rozkecá,“ usoudil jsem a pomalu vykročil směrem k němu.
|
|
|
