S názvy bývá potíž – u recenzí, u her, u divadelních souborů. Jestli původní herecká skupina No-Ne někdy tušila, že změnou názvu na vtipnou alternativu Divadla Na Vinohradech potenciálním divákům zamotá hlavu, pak ji ani ve snu nenapadlo, že jinak výstižné pojmenování Malé vinohradské divadlo je vlastně, vzhledem k obecnému divadelnímu povědomí, komerčně špatným tahem. Jako by právě na tento krok jinak prosperující divadlo neustále mediálně doplácelo. Jeho mnohdy pozoruhodným představením se věnuje minimum recenzí, pokud vůbec nějaké, a nepoučení diváci jej často vnímají jako studiovou odnož „velkého vinohradského divadla“. Tyto úvahy, nadšení z malovinohradských inscenací a upřímný obdiv k pravému hereckému řemeslu, mne vede k psan í následujícího.

            Herecká skupina No-Ne vznikla v září 2003 po absolutoriu několika studentů VOŠ Herecké v Praze-Michli (dnes magických sedm – Marie Hodinářová, Ivana Huspeková, Hana Mathauserová, Stela Lekešová, Vladimír Jopek, Petr Pochop a Lukáš Šolc) pod tehdejším vedením pedagoga a režiséra Václava Martince (v současné době divadlo spolupracuje s různými režiséry od Jiřího Bábka, přes Pavla Kheka a Petera Chmelu, po Davida Drábka). Malé vinohradské divadlo, sídlící v Záhřebské ulici, se do povědomí diváků dostává přes ty nejmladší – a sice projektem Divadlo školám, ve kterém přibližuje žákům základních a středních škol díla světové literatury a divadla (mimo jiné Oidipús Vladař, Don Quijote, Kytice, Faust či S vyloučením veřejnosti). Malovinohradská dramaturgie je postavena na žánrově rozdílných inscenacích a různých typech herectví. A tak od psychologického dramatu, přes improvizaci a balady nemusíme daleko k jedinečné českokrumlovské commedii dell´arte. Herecká všestrannost a přizpůsobivost, s jakou se na jevišti MvD setkáváme, je v kontextu českého divadla dávnou minulostí, jdete-li na jednu z dvaceti inscenací jejich repertoáru, očekávejte koňskou dávku energie a koncert několika hereckých typů.

Zmíněné platí i pro současnou premiérově starší novinku – inscenaci Berta – z pera a v režii Davida Drábka na Malé scéně divadla Minor, které se dostalo také zatím největší mediální podpory (půl minuty slávy v pořadu Divadlo žije). Přilijme informační kanalizací něco navíc. Berta není první dcerou Drábka a malovinohradských (viz Děvčátko s mozkem tamtéž), přesto je na ni znát, že ji Drábek do březnové premiéry dlouho nosil a ještě déle přikrmoval. Příběh mladé ženy začíná a končí v nemocnici – probíhá od smrtelné postele k porodnici, po cestě zavadí o každý detail, kterým se jednotlivé etapy české historie vyznačují, a to od dnešní amerikanizace, přes punk a jógu k céčkám a tatínkům s karafiáty. A celé drama se nám opatrně skládá od nejhoršího k nejlepšímu, od demokracie po totalitu, od vyzrálosti k dětství, a tím postihuje a zasahuje celé divácké spektrum. Úžasně sebeironická je hlavní hrdinka Berta ztvárněná Ivanou Huspekovou. Náročná, neustále se proměňující postava je herecky přesná a stále překvapující. Bez šarmu, vtipu a nasazení Huspekové v hlavní roli by se Berta sotva postavila na nohy, avšak kouzlo celé inscenaci tkví v jednotlivých životních scénách, kterým dala Drábkova kompozice a kolektivní herecká souhra jedinečnou výpovědní hodnotu. Herci se, vyjma představitelky Berty, divákům ukazují hned v několika rolích, jejichž vzájemná podobnost často přináší další sdělení. Mám na mysli například Petra Pochopa v roli lékaře, kterému Berta Ivany Huspekové na začátku inscenace vyčítá, že vypadá úplně stejně jako muž jejího života, až na to, že ten měl hezčí vlasy. Významu této poznámky se divák dovtípí o pár minut dál v minulosti, kdy téhož představitele spatří v dlouhé paruce jako lektora jógy. Zdánlivý nedostatek herců vede tedy jen k dalším vtipným situacím a kompaktnosti celé inscenace. Za zmínku stojí také role Elišky, Bertiny mladší sestry, s jejímž pozvolným omlazováním si věrohodně poradila Stela Lekešová. Zvolený utilitarismus inscenace se odráží i ve výpravě Magdaleny Hůlové, která každou ze scén tvoří především variabilitou původně nemocničního lehátka. Delikatesou představení je kostýmní složka (rovněž M. Hůlová), která vkusně definuje období ze života Berty a jednotlivými „vychytávkami“ navozuje uměřenou nostalgii. V inscenaci nezklame ani tradičně kvalitní výběr inscenační hudby. Kromě malovinohradského ensemblu je třeba uvést i hostující herce, jimiž v této inscenaci jsou Gustav Hašek, Jiří Zapletal a Lucie Polišenská.

Zkrátka Berta je obrovská, Berta je pravdivá, Berta je dojímavá a je tu pro všechny. Vezměte na ni babičku, vnučku, dceru nebo spolužáka, anebo raději všechny najednou a nebudete litovat. V září a celou příští sezonu v Divadle Minor :-)