Hošík

Žil, byl jeden hošík, na pohled stejný jako ostatní, ale přesto takový nebyl.

Ten chlapec neměl city.

Když po něm plivali, nedělal nic.

Když mu pochlebovali, nedělal nic.

A on sám byl nic – když nedělal nic a nic necítil.

Ba ani samota ho netrápila – nebylo mu samotnému špatně,

ba ani dobře ne, vlastně mu bylo nijak, protože sám byl nijaký.

Jednou šel ten hošík po ulici a strčil do dívky.

Dívka upadla, podal jí tedy ruku, ne snad že by něco cítil, ale protože to někde viděl.

Jejich ruce se přilepily a museli jít dále spolu.

On sám byl nic a nijaký,

ona časem také …

A to byl začátek konce.