Byla to taková lidová hospoda. Ale vařilo se tam dobře, i různé specialitky. Navíc tam byla někdy i sranda. Šéfová pro ní měla smysl, někdy až nesmyslný.

A zrovna když jsem tam byl posledně, měla jako specialitu Masové medailonky, s vypsanou soutěží o největší počet snědených. Současný rekord byl 25, vypsaný na černé tabuli za barem. Cena za překonání rekordu.. útrata za večer na hospodu.

A já měl zrovna hlad. Ten třetihorní, jak ho měli dřív vypěstovaný ti sovětští borci, trenující na podobné soutěže už od Velké Říinové Revoluce.

Samozřejmě jsem si objednal a po prvních třech medailonkách, přihlásil do soutěže..

Prvních deset byla předehra chutˇové symfonie.. a co jsou tři věty, říkal jsem si v duchu a poručil furiantsky další žejdlik.

I po té první dvacítce to bylo ještě OK..ale pivčo už jsem si pro jistotu nedal..

A symfonie se pomalu začala měnit na něco jako kantátu.. Ty zrovna nemusím..( také mi lezou krkem)..

To už se u mého stolku usadila skupinka mých fanousků.. a s hokejovým pokřikem "Do toho, do toho.". mi ty tři další ani tak moc přemáhání nedaly.

V té době jsem ale začal chápat to olympijské heslo, že není tak důležité vyhrát, ale zúčastnit se….

Čtyřiadvácátý medailonek zvedl se židlí nejen mé obdivovatele, ale málem i mne.. Do směru „Páni"…

Musíš, řekl jsem si a šéfová smazala stávající rekord a významně mávala křídou nad tabulí..

Při těch dvou posledních jsem si připadal jako hrdina z Příběhu opravdového člověka..Morosjev to byl ??

To už stála na nohou celá hospoda a chystala se mě vzít na ramena..

" Tak vidíte, a já myslela, že se těch býčích kulek snad nezbavím ‚,

hlasitě prohlásila hostinská, a ze mně ty dvě poslední vyletěly jako špunt ze šampanˇského, které jsem si chtěl po večeři na hospodu objednat..

A hostinská, spokojeně napsala na tabuli zase ten předešlý rekord..