Dech unceslun pan

.. a krusty ledu na řasách teplo rozpustí v okrasách,
jakými Slunce zdobí jen v alabastrových grimasách;
jemnosvit jim byl odcizen, sotvaže noci střídal den.

Tisíci víc než zlatidlo, nadhodnocené platidlo
směněné kursem v putykách.
Pakliže kovem zacinká, aby jen uchu zaznělo:
běžné je – to je unikát.

Ne, není, není klamem slet pampelišek jen napohled
tančících mezi řasami z rybízu bíla-černého
nad modrákovými chrpami orosenými větami…

Jedině žhavý, velký Bůh patou zavedl kdysi kruh,
nežli se horkem rozletěl,
svět zasáhnuv rojem střel z odlehlého Pamíru,
aby nám o něm pověděl.

Tak dechu káže cyklický, spatřen v bolestech opticky,
skrz něhož hoří tvořitel (silně, i když krypticky),
malého ohně nositel - pro zítra, pro dnes – provždycky.

Až krusty ledu na řasách teplo rozpustí v grimasách,
jakými Slunce zdobí jen, tehdy pak noci zdědí den.

(07/2002)