Otevřel dveře a vstoupil do krámku přeplněného lidmi. Rád si četl v lidských tvářích i postavách – nosíme v sobě tisíc střípků, z nichž lze skložit tisíc příběhů. A to jej vždy vzrušovalo: splétat sítě kolem těch rozbitých nádob, aby ani kapka krásy neunikla. Ale tentokrát nechal tu vzácnost stékat po rukou; jeho mysl zaplavila blaženost vycházející z jediného místa za pultem, kde stála ona.

  Objevovala se občas v jeho snech a ještě častěji pak v představách. Znal ji. Z náhodných setkání. Potkali se párkrát. A to vždy zdrženlivě. Jenom letmý pozdrav. Ať již to bylo na kraji zahrady, kde pracoval, v kině, kam chodil často sám, na přechodu u školy, kde musel každé ráno zastavit a kudy měli společnou cestu do práce.

  Znal ji už dřív – všiml si ji ve škole, ale nikdy ji neoslovil. Jen marně pátral pohledem po všech průhledech, kde by spatřil její odraz. Tak když jej poprvé oslovila, byl překvapen a zcela šťasten.

  A pak jen čekání na další náhodná setkání. Miloval její oči – Jaké máš vlastně oči ? – její rty – Po čem chutnají asi Tvé rty ? –  a její postavu – A jak se každý den obléká ?

  A když na ni na chvíli zapomněl, zase se mu připomněla sama. Jeho Lara se náhle objevila. Na chvíli povytáhla rolety jeho uzavření.

  Co jí však řeknu ?!? Tak dlouho jsem ji neviděl, jistě na měl zapomněla. A jak ji mám oslovit ?  Oslovit ji ?!?!

  Řada lidí se dala do kolébavého pohybu. Pomalu se přibližoval k pokladně. Možná, že si ho již všimla, ale nedala to znát. Snažil se rozvinout svůj klid, ale jeho pohled kličkoval po všech možných a hlavně nesmyslných souřadnicích.

  No tak se na ni dívej !  Jak jí to sluší.

  Byla krásná a laskavá, odvrátila se od pultu, upravila si vlasy, usmála se, zhoupla se v bocích, zavolala na kolegyni, na chvíli odešla, vrátila a s několika balíčky a on…

  …mezitím vypil všechna moře a rozfoukal tu sůl po vrcholcích pohoří Karakoram. Od té doby vypadají jako zasněžené. A lidé, kteří usilují o jejich dosažení, slepnou. Jejich blízcí se o ně strachují a když jim přinesou zprávu, že se jejích miláčci nevrátí zpátky, že se ztratili v té bělostné výšce, dlouze a usedavě pláčou. Jejich srdce se rozkočí na tisíce střípků a jejich nářek plní tisíce jiných prázdných nádob.

  Jakou je i ta jeho.

  Pak na něj přišla řada. Pozdravil ji první, položil recept na stůl a vzal si od ní bílou dózičku z umělé hmoty. Rozloučili se, vyšel ven a rychle za sebou zavřel dveře. Nestála ho nic. 

                                                                      ………………………………

  Přál si domyslet to všechno. Co se asi bude dít dál.

  Příští den, až si přečte co o ní napsal, na něj počká na chodníku před školou. Jen co se objeví na rohu ulice, vyjde mu vstříc: položí mu dlaň na rameno, nakloní hlavu  –  Už víš, jak chutnají moje rety ? –  a v jejích očích viděl, že ty jeho budou nejspíš  modrozelené.