Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 16.11.
Otmar
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
1. část z kolekce Temné srdce ženy
Autor: sicco_ (Občasný) - publikováno 24.10.2008 (14:01:07)

Kodex 1.

Pamatuj mladý inkvizitore,

každá žena je jen nádobou hříchu.

 

Den se pomalu chýlil ke konci, stejně jako slunce, které se chystalo zakončit svou pouť. Ale jeho paprsky dál nemilosrdně spalovaly prašnou cestu. Všude vládl klid a vše živé spalo. Zatím. Jen málokdo se odvážil narušit ono mrtvolné ticho. A přeci se v dálce plahočily dva unavené stíny. I když jen blázen by se vydal v tomhle horku na cesty.

První šel téměř nahý muž mohutných svalů, měl jen koženou bederní roušku, těžké kované boty, zarostlou tvář a z pod staré vojenské helmy mu stékaly potůčky špinavého potu. Šel pomalou, ale pevnou chůzí, kterou mu ztěžoval jen řetěz a přikovaná žena na jeho konci. Žena, ač mladá a snad i kdysi půvabné, dnes však umazané tváře, působila dojmem odsouzence, kterého vede kat na popravu. Klopýtala, často upadla do prachu, ale hromotluk se neohlížel. Šel dál a táhl ženu bez ohledu na její stav.

Zastavil, až když spatřil na protějším svahu doškovou střechu. Poblíž chalupy, ke které střecha patřila, stálo pár povozů a vypřažených koní, kolem nichž pobíhalo několik mužů. Účel stavby byl zřejmý podle obrovského korbele zavěšeného pod štítem. Kupci spěchali zabezpečit svůj náklad, a i když byli znaveni horkem, v úsilí je poháněla jasná vidina teplé večeře a studeného piva. Muž je chvíli pozoroval, pak zachrchlal a poslal lepkavou slinu do prachu cesty. Spíš pro sebe prohodil: ”Jdeme.” Načež vykročil dál po cestě. Zmožená žena však zůstala ležet na zemi. Snažila se zvednout, ale kruté slunce ji ubíralo sil. Hromotluk mrzutě otočil hlavu. Chvíli pozoroval její umazanou tvář a unavené, až nemotorné pohyby. Pak udělal pár kroků zpět a surově jí kopl do břicha. "Řek jsem jdeme!" Procedil skrze zuby a prudce trhnul řetězem, snad proto, aby pochopila význam jeho slov. Ale žena mu rozuměla, ač v tu chvíli měla co dělat, aby nevyzvrátila všechny své vnitřnosti. Následkem kopance ji opět chytly křeče. Chvíli se nechala táhnout, ale nakonec dokázala vstát a pokračovat v cestě po svých. Ostatně co mohla dělat, věděla, že by ji čekalo další bití. Přes to všechno ještě nebyla na konci sil, protože v jejich strašlivých temných očích stále hořely plameny vzdoru a skrze opuchlé a popraskané rty zašeptala: "Stejně tě jednou zabiju."

Kupci před hospodou si jich ani nevšimli, byli příliš zaměstnáni. Zato v hospodě vzbudila jejich přítomnost patřičnou pozornost. Muž rozrazil hospodské dveře, vešel a chvíli se po lokále rozhlížel. Krčmu tvořila velká podlouhlá místnost, dříve maštal, kterou podepíraly dřevěné sloupy. Uprostřed místnosti se vyjímal mohutný výčep kterému kraloval tlustý, holohlavý hostinský. Hostů zde bylo jen pár, i když to se mělo brzy změnit. Hospoda totiž stála na rozcestí významných kupeckých cest, a tak zde o hosty nebyla nikdy nouze. A to i přes to, že se jinak nacházela prakticky na samotě, neboť nejbližší osada byla odsud dobrých třicet mil. Po pravé straně seděl hlučný trpaslík, jehož hlasité vyprávění bylo slyšet už zvenčí, vedle něj seděl nosatý gnóm. V rohu spali dva namol opilí lovci kožešin a na druhém konci hospody si něco důležitě šeptali tři kupci. Teď ale vše ztichlo. Všichni zírali na muže který právě vešel. Hromotluk si sundal vojenskou přilbu a ukázal své potem slepené havraní vlasy. Přilbu postavil na nejbližší stůl, ale ještě než usedl, kopl do ženy, jenž zůstala bezvládně ležet hned za dveřmi. Tentokrát ne tak surově, ale dost důrazně na to, aby nezabírala na zemi tolik místa, a odplazila se blíž ke stolu. Na to, aby usedla na volnou židli nikdo nepomyslel. Ani on, ani ona. Dobře věděla, že by jí usednout nedovolil.

Hostinský si oba hosty chvíli podmračeně prohlížel, ale nakonec opustil výčep a pomalým krokem se přišoural k novým hostům, kde položil dobře naučenou otázku: "Co to bude?" Hromotluk hostinskému nevěnoval jediný pohled, poškrábal se po zjizvené neholené tváři, a chvíli mu trvalo, než ze sebe dostal odpověď. Zatímco hostinský čekal na objednávku, pozoroval zuboženou ženu. Přemýšlel, co mohou být nově příchozí zač, a netušil, proč si žena zasloužila k řetězu přikovat, ostatně bylo mu to jedno. Host jako host. Dobře věděl, že by ji nemohl nijak pomoci. Muž byl pravděpodobně barbar a ti vždy drželi při sobě. Dnes si znepřátelí jednoho a zítra mu deset takových podpálí hospodu. Bezvládně ležící žena snad vytušila cizí pohled a ztěžka zvedla hlavu, aby se podívala šenkýři do očí. Hostinský si ji tak mohl lépe prohlédnout. Černá hříva kadeří ji rámovala bledou, umazanou tvář, vysoko posazené lícní kosti a rudé, nyní popraskané rty. Ale oči. Pane Bože! Ty její oči ... ty ... ty byly strašlivé. Hostinskému naskočila husí kůže, mráz mu běhal po zádech, a ani na okamžik nezapochyboval, že se dívá do očí samotnému peklu. Až teprve, když žena znovu sklonila hlavu k podlaze a hromotluk ze sebe vypravil přání "Ožírák!", mohl se hostinský vrátit zpět k výčepu. A i když stále netušil kdo, nebo co je ona strašlivá žena zač, ztratil všechny pochyby o nezbytnosti řetězu na jejím krku.

Zatímco si ostatní hosté přestali nově příchozích všímat a hlasitý trpaslík se opět pustil do svého vyprávění, hostinský stále myslel na nového hosta. Ano, nový host byl určitě barbar. Neboť jak hostinský dobře věděl, zatímco trpaslíci dávali přednost pivu a lidé holdovali vínu, tak barbaři vydrželi hodiny sedět u lahve kořalky. Barbarům bylo jedno, z čeho se pálila, či jaké byla kvality. Lihu v jakékoliv podobě říkali ožírák.

Hostinský donesl láhev nejlevnější samohonky a při tom dával pozor, aby o ženu už ani pohledem nezavadil. Hromotluk se nezdržoval přeléváním do skla a ochutnal přímo z lahve. Chuť alkoholu připomínala koncentrovaný louh. Nicméně hromotluk olízl rty, jako kdyby ochutnával bůhví jakou dobrotu, hlasitě mlasknul a otřel bradu, po které mu stékal zbytek pálenky. Spokojeně na hostinského kývl, čímž naznačil, že nemá další přání. Seděl, pozoroval krčmu, mlčel a pil. Čekal, až se dostaví slastný účinek alkoholu.

Mezitím se hospoda pomalu plnila dalšími kupci. Hluk sílil, trpaslík si zkušeně nacpal fajfku a vychutnával šťavnatou chuť tabáku. V této době bylo kouření doménou právě trpaslíků a zkušený kuřák dokázal začmoudit hospodu během několika málo okamžiků.

Po západu slunce byla už krčma přeplněná hosty, zkonzumovaný alkohol pletl myšlenky a díky tabákovému dýmu nebylo vidět na krok. Hromotluk popíjel, a když míra alkoholu dosáhla svého, oslovil prvního kupce, jenž spěchal na dvorek vykonat potřebu: "Hej ty!" Kupec se zastavil. Přemýšlel, co mu barbar chce. "Uděláme obchod." Hromotluk se usmál a ukázal chybějící přední zuby. "Prodám ti ji." Kývl směrem k ženě. Kupec opatrně odpověděl. ”V této zemi je otroctví zakázaný, snad na druhý straně hranic.” Hromotluk se zarazil. "Neprodávám ti otroka, prodám ti ženu." Ale kupec zavrtěl hlavou a vykročil ke dveřím, neboť potřeba nesnesla odkladu. Hromotluk na něj ještě zakřičel: "A služku?", ale to už byl kupec pryč. Žena dialog jen nevzrušeně sledovala. Čekala.

 

kodex 2.

pamatuj: Zlo číhá v každém stínu,

v každém koutě a v každém srdci,

kam nepronikne boží láska.

 

Byla tma. Jen měsíc v úplňku dával tušit obrysy nízkých smrků. Rytíř byl v lese už dlouho, šel po stopě už pár dní, ale nevzdával se. Nikdy se nevzdával. Nyní tiše klečel na jedné noze a opíral se o dlouhý stříbrný meč. Nad lesem zahoukala sova a někde v dálce se ozval srnec, ale rytíř se nepohnul, jen šeptal slova modlitby. Čekal na správnou chvíli. Když v tom se ze křoví za mužem ozvalo temné vrčení a něco černého a velkého, vyrazilo vpřed. Muž se otočil, spatřil vlčí tlamu plnou tesáků a bez jediné myšlenky ťal. Jediná rána. Byla přesná a smrtelná. Rytíř ještě v tanci bojového umění uhnul vzduchem letícímu zvířeti. Vlk dopadl a naposled bezmocně zařval. Pak se začalo dít něco podivného. Zvířecí mrtvola se měnila. Vlčí kožich na hřbetě praskl a pod ním se objevila bělostná lidská kůže. Praskliny se objevovaly na více místech a srst mizela, jako kdyby hnila. Akorát, že vše se odehrálo během několika vteřin a na místě, kde ještě před chvílí ležel černý vlk, zůstalo tělo nahého muže. Rytíř znovu poklekl a zašeptal: ”Ať tvá duše dojde pokoje.” Očistil svůj meč a zkontroloval, zda-li sám neutrpěl zranění, ač věděl, že modlitba ho před možnou nákazou chránila.

Pak se vrátil zpět na lesní cestu a vykročil svým směrem. Když došel k hostinci, otevřel dveře. Zábava uvnitř byla už v plném proudu. Pivo teklo pípou v divokém víru, odšpuntované lahve kořalky zamlžovaly úsudek a dokonce i realita získala jiný rozměr. Vešel dovnitř a sundal si přilbu. Nikdo by obyčejnému rytíři nevěnoval pozornost, ale když si hosté všimli na prsou rudého kříže, ztichli. Byl to rytíř kasty templářů a s takovým si nebylo radno zahrávat. Nový host se zamračeně rozhlédl po lokále. Když spatřil vousatého trpaslíka, znechuceně si odplivl. Bylo s podivem, že trpaslík takovou urážku strpěl, neboť trpaslíci se nikdy bitky nebáli, ale začít si s něco s fanatickým templářem… ne, to nikdy nekončilo dobře. Rytíř pohledem přejel hospodu a zastavil u mohutného barbara, jenž nepřestával řvát a rozdávat opilecké nadávky. Hromotluk se zamračil, zaostřil alkoholem zkalený zrak a prohlížel si nového hosta. A podobně, jako u ostatních kupců, ukázal na ženu na zemi a zeptal se: ”Hej, prodám ti ji.” Rytíř na něj s opovržením pohlédl, ale přes svůj očividný odpor, k barbarovi usedl. Okamžitě se přihnal hostinský. Zhluboka se uklonil a zeptal se: ”Přejete si?” Rytíř víry promluvil. Měl hrubý, chraplavý hlas. ”Mám hlad.” Hostinský se znovu uklonil. ”Máme výborné vepřové, uleželé skopové a i něco zvěřiny by se tam našlo.” Templář se znovu s opovržením podíval na barbara a suše pronesl: ”Dám si to vepřový. Ať to prase nechcípne samo.” Opilý barbar nechápal rytířovu narážku a dál se vnucoval. ”Hele, dám ti ji levně: Třicet grošů, co na to říkáš kamaráde?” Oslovit templáře kamarádem, byla velká urážka, ale barbar si ji neuvědomoval a rytíř ji se zaťatými pěstmi strpěl. Nechtěl si kazit jídlo. Hostinský rychle donesl templáři večeři. Dokonce se snažil s etiketou, ne zrovna jemu vlastní, naservírovat zlomenou vidličku a ostrý, i když trochu zrezlý nůž. Ale rytíři to nevadilo, vzal co bylo a zakrojil. Z tuhého kusu steaku stékala krev, jako z jeho poslední oběti.

Barbar mylně pochopil, že rytíř se svým mlčením, snaží jen usmlouvat cenu. ”Dobře, dobře. Je to jen špinavá čubka. Dám ti ji za dvacet. Za třicet ji prodáš v každým bordelu. Ale dej si na ni pozor. Je to mrcha. Když jsem ji chytnul, chtěla mě kousnout.” Templář si ho nevšímal. Nechtěl se rozčilovat. Ne při jídle. Barbarovi se pletl jazyk, ale ve vyprávění nepřestával. ”Zmlátil jsem ji, co se do ni vešlo. Jestli chceš, zkopu ji i teď,” nechutně se ušklíbl, ”aby byla večer poslušná.” Barbar vstal a bez pobízení se chystal k činu. To už ale templář dojedl, položil příbor a tiše pronesl: ”Vezmu si ji.” Hromotluk se otočil, v úsměvu ukázal své chybějící zuby, a pak rytíř dodal: ”a s ní i tvoji hlavu.” Templář pohotově sáhl po meči, ale barbar zareagoval překvapivě rychle. Rytíř dostal takovou ránu hromotlukovou pravačkou, že si dal druhou o výčep. Barbar k němu ďábelskou rychlostí přiskočil a zuřivě do něj kopal. Až, když templář zůstal ležet bez hnutí na zemi a hromotluk si řádně vybil vztek, zvedl ruce nad hlavu a v pýše na svou sílu se ukázal ostatním hostům, kteří hromotluka pozorovali. Barbar oslněn pozorností, možná i obdivem ostatních, ukazoval všem své zaťaté pěsti. Jak se tak otáčel na všechny strany ke zraku obdivovatelům, opřel se o dřevěný sloup, jenž podpíral střechu hostince. A pak se to stalo. Nejprve se všichni podivili, proč barbar ustrnul. Pak si uvědomili, že mu z hrdla trčí jídelní nůž. Barbarovým tělem zacloumaly smrtelné křeče, ale ani ty nemohly ”odšpendlit” hromotluka od dřevěného sloupu. Po vražedné zbrani začala stékat krev. Všichni se ohlédli po pravděpodobném směru, ze kterého byl nůž vržen a spatřili onu strašlivou ženu. Žena elegantně vstala, chtěla všem ukázat, že ani barbarovo příkoří, kterého se ji dostalo, ji nezlomilo. Fascinovaně pozorovala hromotlukovu proříznutou tepnu. Krev vytékala v pravidelných tepech utichajícího srdce. Přistoupila k hromotlukově stále přibité mrtvole a prudkým trhnutím vytáhla nůž. Hromotlukova mrtvola se sesula k zemi. Pak se žena otočila k ostatním, kteří doposud obdivovali barbarovu sílu a dlouze olízla jídelní nůž, na kterém ulpěla krev. Snažila se ostatní vystrašit, ale zároveň nechtěla ukázat své tesáky a tím předvést svou druhou upíří tvář. I ta trocha krve ji vrátila část její bývalé síly. Navrátila se ji zrychlená regenerace a všechna její drobná zranění se zatáhla. Všichni trnuli hrůzou. Jediný, kdo tu krvavou scénu neviděl byl templář, jenž doposud ležel v bezvědomí. Ale podle zasténání se začínal probouzet. Nemotorně vstal. Shledal mrtvolu barbara a ženu s nožem v ruce. Přistoupil k ženě. Kupodivu se jejích temných očí nezalekl. Vyzařovala z něj zvláštní ochromující aura. Chytnul ji za řetěz a svým drsným hlasem se zeptal: ”Jak se jmenuješ?” Role se vyměnily. Ženy se začal zmocňovat panický strach. Zastřeným hlasem špitla. ”Kriss.” Naprázdno polkla a upustila nůž. Fanatický rytíř přitáhl řetěz a donutil ženu, aby položila hlavu na desku výčepu. Hostinskému, který stál za pípou, stékal pot po čele. Templář vytáhl naučeným pohybem meč. Nikdo ani nedýchal. Rozmáchl se. A ťal. Oka řetězu praskla. Žena zvedla hlavu a templář, jenž asi opravdu netušil, co je ona podivná žena zač, přejel pohledem mrtvolu barbara a dodal: ”Děkuju.”

 

 



Poznámky k tomuto příspěvku
theresasss (Občasný) - 26.10.2008 > Přečetla jsem to jednim dechem :-)

Body: 5
<reagovat 
TessDarkfire (Občasný) - 31.10.2008 > Dost dobry
<reagovat 
sibyla (Občasný) - 4.11.2008 > Hodně dobrý. Píšeš pěkně. :-)
Body: 5
<reagovat 
Parsifal (Občasný) - 10.1.2009 > Je to docela pěkné, asi si přečtu pokračování. Chtělo by to zbavit se drobných chybek, a také je z toho cítit, že asi hraješ Dračí Doupě, ne?
Doporučil 
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + deset ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter