Vzepřel se na loktech a chtěl se posadit na tvrdém lůžku. U stropu však váhavě zablikala modrá zářivka a za chvíli již osvětlovala úzký prostor jeho vězeňské kobky. Silná záře ho oslepovala a oči přivyklé temnotě ho pálily. Konečně se rozkoukal a mohl si prohlédnout svou celu. Nebyla zařízena až tak špatně. Vedle postele měl na plechovém stojanu zavřenou láhev minerálky a v rohu místnosti se nacházela celkem čistá toaletní mísa. Nemohl si na nic ztěžovat. Asi ho převezli někam jinam, protože naposledy byl ubytován s jedním tetovaným bláznem, který ho neustále přesvědčoval, že s novým rokem přijde konec světa.

Vzepřel se v loktech a až na několikátý pokus se dokázal posadit. Chtěl utišit svou žízeň, ale s krutým úšklebkem si uvědomil, jak je to marné. Zbytky rukou se pokusil zapřít minerálku a mezi zuby zachytil její plastové víčko. Prudce trhl hlavou, ale plastová láhev mu po chvilce váhání vyklouzla z úst a svalila na zem. Zoufale do ní kopl a bezmocně sledoval, jak se odráží od kamenné zdi a vrací se pod postel.

Posadil se a snažil se zachovat chladnou hlavu. Když už si někdo dal takovou práci, aby ho udržel při životě, určitě ho nyní nebude chtít jen tak zabít. Asi na něm ve vězení dělají nějaký lékařský experiment. Možná testují nějakou novou drogu, za chvíli přijde doktor, píchne mu injekci a vše bude zase v pořádku. Jeho mysl se stále odmítala smířit s tím, že má obě ruce nepoužitelné, ale netrvalo dlouho a přišlo kruté vystřízlivění.

Až teprve nyní si všiml, že je v jednom z tmavých koutů umístěna malá kamera. Hořce se usmál. Doufal, že jeho věznitel je se svou prací spokojen. Ve zdi se otevřel malý otvor a na studenou podlahu dopadl obložený sendvič. Jak mohl očekávat, byl pečlivě zabalen v alobalu.

Místo odpovědi se schránka znovu otevřela a neznámý dovnitř hodil úzkou fotografii zalepenou v igelitovém pytlíků. Bylo na ní malé děvčátko. Až v tuto chvíli mu to došlo. To byl ten harant, kvůli kterému se v té bance začalo střílet. Ani nevěděl, kdo jí trefil, ale její hezkou tvář zalitou krví si bude už navždy pamatovat. U soudu se dozvěděl, že to prý byla dcera jednoho moskevského zbohatlíka, ale když mu četli rozsudek k dvacetiletému vězení, nevěnoval tomu pozornost. Až nyní pochopil, že malé děvče naplnilo jeho osud.

Vzepřel se na zbytcích svých rukou a hlavou začal zoufale tlouct do kamenného zdiva. V ústech brzy ucítil sladkou chuť krve z přeraženého nosu. Doufal, že každou další ránou přijde konec, ale když pohlédl na úhledně složenou roli toaletního papíru, uvědomil si, že jeho život bude ještě nesmírně dlouhý.