Jedna ráno a spánek nepřichází, není ho vůbec potřeba. Už jsem spala a probudila se do nespokojeného pocitu, který nedokážu specificky popsat. Ten pocit jako odezva nedostatku spánku, nebo něco takového. Usnete a jediné po čem toužíte je, aby jste zapomněli na realný

 svět, aby jste byli pryč. Po probuzení se probudíte jako čersvá květina,nebo strašák s rozervaným srdcem. Ta druhá možnost vám brání cokoliv jiného vykonat, než jen sedět a přemýšlet nad útrapami vířící ve vaší mysli. Myslíte na něj, snažíte se ho pochopit, proč tak jedná, proč to tak chce. Došla jsem ke kladnému závěru, že se jednoduše bojí, i když tvrdí opak. Bojí se mě, bojí se toho, že mě ztratí, že nic nebude jako dříve. Jsou prostě chvíle, kdy vám v hlavě prolítne myšlenka, kterou musíte uskutečnit. Chcete to. To samé se mi stalo v koupelně, plakala jsem, měla jsem pocit, že mi uniká, že pomalu odchází z mého života. Přestala jsem plakat. řekla jsem si: pokud ho neuvidím, nemůže na mě zapomenout. Chci vidět jeho fyzickou skořápku, chci se ho dotknout, chci ho políbit...