Jsem ospalá dělostřelecká koule

a bolíš mě uprostřed nespavého snu

příjď k dnu

a ukaž zbytky, co zvou mě,

do pranostik ožralých tyranů,

co ránu za ránu,

mi ohnivý meč, dere se v ruď srdce mého,

co je ztraceného?

Na okamžiku bez smyslnosti našich těl,

nejsem spasitel,

co na víru okamžiku, zhýrale drtí tvoji kliku

a dere slova omluvy,

né, milá, to nejsou námluvy,

to hrom šílenství, zanevřel na ženství,

na tvé a můj rozum stojí,

v koutě skrčen se stále bojí,

čeho asi milá,

když láskou jsi ho přiopila.

Trn z růže a myšlení pravěku,

pár milostných poloh na deku,

si hraji

a teď syn samoty, pije pohár drahoty

a tupě zírá do stropu, trpce vžírá samotu!

Byly noci, byly dny, kdy v rukách nám kvetly sny,

bylo nám tak krásně blaze, slova naše do oltáře,

neměly tak daleko,

ach jo, ach jo, kde je to?